Od rána, kdy mě probudili kluci (6:47) bylo naprosto ukázkové počasí. Modré nebe, sem tam mráček a teplota tak akorát. To bylo znamení, že dnes to prostě konečně vyjde. Rychle jsem zhltla snídani (sladkou, jak jinak :-D), nahodila na sebe běžecké oblečení, na ksicht namalovala jakž takž ucházející obličej a ještě jednou prostudovala novou trasu, kterou jsem včera večer na poslední chvíli pozměnila. Vybavila jsem se vodou, hroznovým cukrem a osvědčeným sojovým sukem proti hladu, políbila všechny své muže a vklouzla do milovaných běžeckých bot.

Nová trasa na 33 km

Tahák do ruky jako za mladých studentských let

Poprvé jsem se z Opavy vydala směrem na Hradec nad Moravicí, výběh na tuto stranu Opavska byl taky v plánu už dlouho. První polovinu cesty v podstatě znám, takže jsem běžela na jisto, na druhou polovinu jsem si nachystala tahák se záchytnými body :-D. A pro jistotu jsem si trasu ještě vyfotila do mobilu. Nechtělo se mi někde zastavovat a hledat cestu podle GPS.

Do uší jsem si pro dnešní den vybrala povídání Evy Holubové a Jaroslava Duška. Eva v něm vypráví o svém soukromém a uměleckém životě a jejich radostech i strastech. A to by nebyli oni, kdybych se u toho nesmála nahlas samozřejmě :-D. Jednou jsem musela polekat cyklisty, kteří mě předjížděli zrovna ve chvíli, kdy jsem vyprskla smíchy :-D. A dokonce i slza mi ukápla, když Eva vyprávěla o své zesnulé mamince. Ale to jsem odbočila.

Cesta do Hradce se vinula kolem řeky Moravice, nejdřív po cyklostezce, v Brance jsem pak přeběhla na úzkou vyšlapanou pěšinku, abych nemusela na druhém břehu běžet po asfaltové cyklostezce. Slunce už pěkně svítilo, ale stín stromů na břehu mi poskytoval příjemný chládek. Po chvilce jsem se dostala do Hradce a psychicky jsem se začala připravovat na prudký stoupák, který vede k zámku.

Kopce nekopce, nic mě nezastaví

11. km Pod oním kopcem stála značka upozorňující na 12% stoupání, paráda :-D. Šlo to pomalu, ale vcelku dobře. „Holubka“ zrovna vyprávěla o filmu Rekviem pro panenku, takže jsem to pálení ve stehnech tak nevnímala :-). Když jsem se vyškrábala nahoru, vytáhla jsem vodu na osvěžení a telefon, abych se cvakla s krásným zámkem v zádech. V tu chvíli jsem ale vzadu v bráně uviděla nějakou známou postavu. S kočárkem…

Zámek v Hradci nad Moravicí

Překvapení! Moji kluci mi přijeli naproti :-). To jsou miláčkové. Chvíli jsme pokecali, já se mezitím občerstvila, doplnila vodu do lahvičky a spěchala jsem dál, aby mi neztuhly nohy. To, co jsem před chvíli vyběhla, jsem si teď zase pěkně seběhla dolů a dostala se na louku, na které se odehrávala velká část nedávného překážkového závodu Heores Race. Nohy krásně nesly (taky díky super Kilpi kompresním podkolenkám), nikde nic nebolelo, plíce byly taky ok, tempo kolem 6:00, ale to jsem dnes neřešila, chtěla jsem si ten dlouhý běh hlavně užít!

14. km Pak už jsem běžela po druhém břehu řeky Moravice zpět. A tady už jsem běžela po paměti (a že ta moje není žádná výhra :-D) podle včera vymyšlené trasy. Z hlavní doleva, pak hned doprava, mezi baráky až k lesu, podél něj do Branky a pak někde doleva mezi pole… Byla jsem pyšná na svůj orientační smysl, dokud jsem nezabočila doleva k polím… Tady se mi to nějak nezdálo, tak jsem využila čůrací pauzu a mrkla na Google mapy. Uf. Běžím dobře. V polích jsem využila chvilku totální samoty a vystrčila na sluníčko svůj břišní špekáč (už o něm byla řeč dříve :-D), ať si ho taky trochu opálím. No… a v tu chvíli zalezlo slunko… faaakt dííík!

18. km Oběhla jsem ženy, které uprostřed všech těch polí cosi okopávaly, no nechtěla bych, to bych šla radši běhat. A za chvilku už jsem byla na silnici mezi Uhlířovem a Oticemi (tuto část trasy musím do příště vylepšit, ať nemusím běžet po hlavní silnici). Vytáhla jsem sójový suk a pojídajíc ho jsem se blížila k Oticím. Jezdilo dost aut, ale naštěstí byli všichni řidiči ohleduplní, i já – běžíc pomalu pangejtem. Z kopečka do kopečka a jsem v „oticach“. Tady vím, kudy díky předvánočnímu ligovému závodu. Pomalu už začínám cítit nožičky. Je na nich znát únava, ale nic hrozného. Takže vybíhám mírný kopeček a jsem v Opavě.

Bez Kilpi by to nešlo

Když máš motivaci, běží to samo

25. km Abych dala minimálně 30 km, tak musím ještě nějaké kilometry naběhat po Opavě, takže jsem se vydala do dalšího kopce směrem k poutnímu místu u sv. Anny. Cestou jsem minula novou opavskou atrakci – kukuřičné bludiště (tam s klukama taky musíme) a o kousek dál pana Sýkoru běžícího proti mně (českého rekordmana v běhu na 5 km). Pochází odsud a je jedním z pořadatelů místních závodů, takže proto vím, jak vypadá :-D. Už je po jedenácté hodině a slunko nabírá na síle. Já přemýšlím, kudy dál a v tom mě napadl úžasný nápad! Na Sádráku (místní jezero cca 1,5 km od mého bydliště) si dám malé pivko a pak poběžím domů.

30. km Nohy už jsem cítila víc a tak se zlatavý mok stal důležitou motivací a středobodem mého myšlení :-D. Takže rychle proběhnout Palhanec, stočit to k Opavici a hurá k pípě. Abych se držela rad odborníků, chtěla jsem se napít nejdřív obyčejné vody, ale v tomto stánku s občerstvením jim prý neteče pitná voda??!! No nevím, jak tam teda umývají nádobí. Ještě, že to pivko dávají do plastových kelímků. No nic no, voda není, dejte mi jen pivo, pro jednou to přežiju :-D.

Zlatá odměna

To pivo bylo BOŽÍ! Nikdy mi nechutnalo víc. Nechtěla jsem dlouho vysedávat, abych se ještě zvedla, ale zároveň jsem to pivo nechtěla exnout najednou, abych se hned neporoučela k zemi. No za chviličku bylo po něm :-D. Osvěžení stupeň 1 000, únava pominula a nohy zase běžely skvěle. Ty poslední kilometry, kdy se po dlouhém běhu blížíte domů, jsou nejhorší. Zvlášť když chcete počet km zaokrouhlit (a na to já jsem poslední dobou dost úchylná :-D) a hledáte, kudy to ještě oběhnout, abyste nahnali posledních pár stovek metrů. Dnes mi to ale nevadilo, endorfiny už mi dávno tancovaly v žilách polku a já byla neskutečně happy, že jsem zase o kousek blíž svému snu.

33. km Přibíhám k místu výběhu a na mých hodinkách cvaklo 33 km! Yes! Yes yes yes! A už se culím jako pako :-D! Unavená, ale naprosto šťastná. Jen představa dalších devíti kilometrů, které mi do maratonu chyběly, byla v tu chvíli strašná. Ale to se naběhá! Všechno má svůj čas. Ke svému snu si krok za krokem dojdu.

Nejdřív si ale musím na další dlouhý běh sehnat nějaký šikovný běžecký baťůžek, ta ledvinka s pidi lahvičkami na pití je v létě k prdu.

A jak daleko jste nejdál doběhli vy? Pochlubte se. Máme tu nějakého čtenáře-maratonce?