CarambaRUN! Borová 2016

Závodím | Žádné komentáře

Co to bylo za závod? CarambaRUN! Bolatice-Borová 2016 pořádaný běžeckým Caramba Teamem. V první řadě musím pochválit organizaci. Ta byla super. Díky předregistraci nebyly v podstatě žádné fronty u startovních čísel a vše pěkně odsýpalo. Startovné za hubičku, za odměnu geniální bageta a navíc dárek v podobě funkčních ponožek s logem pořadatelů.

Když jsem se v neděli ráno probudila, pohled z okna mě nepotěšil. Pršelo. Naštěstí, jak jsem předpokládala, kolem deváté přestalo a tak jsem sbalila rodinu a jelo se. Ranní deštík nebyl tento týden první, takže bahýnko bylo ještě před startem.

Vyzvednout číslo, zahřát, protáhnout a už stojím s dalšími devadesáti závodníky na startu. Tři, dva, jedna a běžíme. První kilometr je lehce z kopce a po zpevněné cestě, takže se běželo dobře. Čas 4:47 mě příjemně překvapil, v zápětí mi ale bylo jasné, že udržet toto tempo nebude možné :-D. Když jsme vběhli na lesní cestu, začalo to pod nohama pěkně čvachtat. A pak se přidalo i zvlnění terénu.

Do šestého kilometru se běželo ještě celkem dobře, na sedmém ale přišla krizička spolu s větším stoupáním, takže jsem výrazně zpomalila. Někde tady mě předběhla jedna (zbytečně moc) hubená slečna… Jak jsem zjistila později, sebrala mi třetí místo :-(. (Edit o rok později: S Verčou už se známe osobně a je strašně milá a fajn ). Brzy se mi vzdálila z dohledu a já sbírala síly na poslední kilometry. Zezadu mě doběhl zkušenější (rozuměj starší) kolega-běžec a dlouho se držel za mnou, v kopci, kde mi vytuhly nohy, mě předběhl a já se ho držela zuby nehty. „To snad nemá konce,“ křikl na mě dozadu, a já byla ráda, že se mnou někdo sdílí mé pocity.

Přišla rovinka a mírné klesání a já s vidinou brzkého cíle sebrala poslední síly, natáhla krok a kolegu předběhla. „Bude to ještě boj, kdo s koho. No zkus to,“ zaslechla jsem za zády a vydala se vstříc poslednímu kilometru. A přišlo to zase… Další kopec ! Nohám se chtělo brečet a já byla opět předběhnuta. Zatracený stoupání, už posté během tohohle závodu si říkám, že musím potrénovat kopce. Jdu. Popoběhnu. Jdu. Těsně před vrcholem (kopce) už zase sbírám síly a běžím. Už slyšíme jásající davy a hlas z mikrofonu – cíl. Ale ještě tam nejsme.

Lesní pěšina, vidím šipku doleva, ostrá zatáčka, ale kolega v modrém dresu si jí asi nevšiml, takže jsem ho předběhla po vnitřní straně (skoro jako formule v GP ). Slyším jeho zasténání, že si (asi) nevšimnul a snažím se mu utéct. Krátký rychlý seběh z kopečka, letím jako o závod… Sakra dole obří bahnitá louže, už nemám čas si rozmyslet cestu, tak si do toho pěkně šlápnu, ale vidina cíle je přednější než sucho v botách.

Zatáčka vpravo a už poznávám cílovou rovinku – posledních 180 metrů. Z toho minimálně 100 do prudkého kopce :-/ auuu, nohy protestují, plíce stávkují. Těsně přede mnou soupeřka. Ještě pod kopcem jsem si na ní věřila, ale… tu nedám… Z reproduktoru slyším své číslo a jméno a vzápětí už protínám cílovou čáru.

Brzdím u svých největších fanoušků. Z posledního kopečku se mi pěkně zamotala hlava, ale brzy už zase stojím pevně na svých nohách a jsem ráda, že to mám za sebou. Sice minimálně o 3 minuty pomaleji, než jsem chtěla, ale co už.

Odevzdala jsem číslo, dostala bagetu, dala si horký čaj a sáhla po vytouženém sladkém pečivu. Tyhle okamžiky miluju. Radost ze zvládnutí závodu v kombinaci s uspokojením hladu a zejména chutí je prostě báječná. A ta bageta byla fakt luxusní!

Po doběhnutí všech závodníků byly vyvěšeny výsledky. Bylo mi jasné, že mě bedna mine, jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsem opět skončila těsně pod ní. Čtvrté místo je mi holt souzené, stejně jako na záříjovém Závodu kolem komína Modelu. Tam jsem si ale aspoň udělala osobáček na 10 km.

Naskákali jsme do auta, někteří obtěžkání kily bahna (já a starší syn :-D), a jeli domů na obídek. Mám ráda tyhle rodinné výlety. A hlavně jsem vděčná manželovi, že to kvůli/pro mě podstupuje a ještě tvrdí, že mu to nevadí :-). Miláček.

Tak jo. To byl letošní CarambaRun a pro mě na delší dobu poslední závod.

Mějte se krásně, ať vám to běhá!

A co vy? Máte rádi rozbahněné podzimní krosy? Nebo jste spíše na městské a silniční závody?

nikola-bezi

Maraton Mama v akci

ČTĚTE TAKÉ:  Pot a dřina ve stínu Ještědu aneb Moje první RunTour