Hlučínský půlmaraton potřetí a možná naposledy

od | Kvě 27, 2019 | Závodím | 4 komentáře(ů)

A je to tu. Další ročník Hlučínského půlmaratonu. Poprvé jsem tu nečekaně vyhrála v kategorii, podruhé jsem byla pátá a jako bonus jsem si odvezla zranění. A tak jsem si letos chtěla spravit chuť a ideálně se zase postavit na bednu, nebo si aspoň vylepšit osobák na půlce. Ale…

Asi erupce na Slunci

Už v zimě se ke mně dostalo info, že hlučínské závody už nebude organizovat sympatická Gabka, ale úplně někdo jiný. Trochu jsem se bála, co z toho vyleze a moje obavy byly bohužel oprávněné. Minulé ročníky startovaly u Hlučínské Štěrkovny, kde bylo fajn zázemí pro běžce i doprovázející rodinné příslušníky. Hřiště pro prcky, travnatá plocha, lavičky, WC atd.

IMG_20190119_104616-01

Krásná a krutá Hlučínská štěrkovna v zimě

 

Letos se bohužel startovalo z rozpáleného hlučínského náměstí. Už organizování startu bylo takové všelijaké. Startovat se mělo v devět hodin, ale těsně před touto hodinou se nikdo ke startu moc neměl. Nakonec pár minut po deváté odstartovali maratonci. My, půlmaratonci, jsme měli na start dorazit cca za 15 minut. OK, proběhla další organizovaná rozcvička a teplota ovzduší dála stoupala. Startovní výstřel nakonec zazněl, když na časomíře byl čas cca 9:18:27 🤔 (???).

První kilometr byl z kopce, to bylo fajn. Pak jsme se dostali k řece Opavě, kde jsme naběhli na trasu minulých ročníků. Už na třetím kilometru jsem tušila, že dnes nebude můj den. Po 6 km bylo přede mnou několik běžkyň, které se mi vzdalovaly, zatímco já jsem tuhla a zpomalovala. Bylo mi těžko, špatně se mi dýchalo, vracela se mi snídaně, prostě všechno špatně. Navíc jsme celou dobu běželi pod sálajícím sluncem, které mi také moc nepřidalo. Bedna se začala vzdalovat a hlava začala stávkovat. Snažila jsem se ji přesvědčit, že to zkusíme aspoň na osobák na půlce (tedy čas pod 1:47), protože dle výsledků z letošních závodů bych na to měla mít a prozatimní tempo mi taky hrálo do karet. Zatím.

Na každé občerstvovačce jsem se snažila řádně doplnit tekutiny a osvěžit se, ale ani to nepomáhalo. Cestou jsem si říkala, že značení trasy nic moc. Kdybych závod neběžela už dvakrát, tak bych často váhala, kudy se vydat. Zvlášť u rybníka Nezmar, kde se trať půlmaratonu a maratonu rozděluje.

ČTĚTE TAKÉ:  Hlučínský půlmaraton aneb Plňme si své sny!

Prostě den blbec

Cca na 12 km jsem začala pociťovat nepříjemnou bolest nad levým kotníkem. Pak jsem zjistila, že je to v místě pod čipem (že by vysílal nějaké škodlivé vlny :-D?). Zkusila jsem ho tedy posunout a bolest na chvíli ustoupila. Běžím za dvěma borci po úzké pěšině, když za sebou slyším „heeej„. Otočím se a běžci za mnou mě navádí na správnou trasu. Přehlédla jsem odbočku, značená asi byla, ale nijak přehnaně viditelně. Křikla jsem na borce přede mnou a vrátila se zpět. po chvíli jsme se z příjemného stínu aleje (kde jsem loni havarovala :-D) opět dostali na vyprahlou louku. Na jejím konci čekala občerstvovačka a poté dlouhá cesta podél řeky zpět k Hlučínu.

Znovu jsem bojovala s bolestí nad kotníkem, nedostatkem energie, rychlosti a především vůle. Nechápu, jak jsem loni touhle dobou mohla tak bojovat i s brutální dírou v koleni. Snažila jsem se všelijak nakopnout, ale nic nepomáhalo. Tentokrát zradil i Edgar, který je mým zachráncem na dlouhých trasách a zvláště kolem 16. km pociťuji jeho sílu.

Konečně zdárně v cíli

Konečně zdárně v cíli

Trochu mi pomohla až běžkyně, kterou jsem měla už nějakou dobu za zády. „Jsem jiná kategorie. Když mě v tomhle tempu dotáhneš do cílem, budu ti vděčná.“ Řekla jsem jí, že já doufám, že se do toho cíle aspoň dostanu. Na chvilku se mi podařilo zrychlit a předběhnout nějaké pány běžce. Když jsme podbíhaly most pod hlavní silnicí, tak se běžkyně rozhodla mi pomoct a šla přede mě. Tady už jsme opět běželi nový úsek trasy. Chvíli po břechu řeky, potom kolem Vinné hory, kde bylo pěkné blátíčko. Když jsme se opět vrátili na pevnou půdu pod nohama (rozuměj asfalt), cvaklo mi na hodinkách 19 km. Už jen cca dva kilometry. Jeden z nich bohužel celý do kopce. Běžkyně už mi poodběhla a já bojovala s výhní, stoupáním a sama se sebou. Už vím, že ani osobák to nebude, 20 km v nohách a na hodinkách svítí 1:45. Hm, škoda. Kousek před cílem hodinky hlásí půlmaraton a čas 1:51:15 (moje druhá nejrychlejší půlka, aspoň něco). To už vbíhám do cíle, kde slyším, že dobíhá druhá žena. WTF? Já? Druhá? To asi těžko. Ale obrazovka TimeChipu mluvila jasně. Druhá žena celkově, první v kategorii.

ČTĚTE TAKÉ:  Silesia kros maraton - masakr v přímém přenosu

Říkala jsem si, že všechny ty běžkyně přede mnou se musely někde ztratit. Hned za mnou doběhla kamarádka Verča, se kterou jsme postupně zjisťovaly, co se stalo. Spousta lidí, včetně prvního muže v cíli, si zaběhla místo 21 km celých 24 km. Takže ženy, které byly na začátku závodu přede mnou, dobíhaly až několik (desítek) minut po mě.

Zmatek nad zmatek

Údajně chyba pořadatelů, kteří je poslali špatným směrem. Vůbec mě to nepřekvapilo. Většina zabloudivších lidí se hodně vztekalo. A já je plně chápu. Byli to běžci a běžkyně, kteří byli na čele závodu. Ředitel závodu se jim omluvil a řešil, co s tím. Nakonec se dohodli, že jim odečte jakýsi poměrný čas a upraví tak celkové pořadí. No a já se z pěkného prvního místa v kategorii posunula na ošklivé čtvrté a z celkového druhého na šesté místo. Ano, už během závodu jsem s bednou rozloučila, ale asi chápete, že když jsem na ní potenciálně chvíli byla, tak mě to trochu zklamalo. Ale rychlejším běžkyním výhru samozřejmě přeju, zasloužily si ji! Přeci jen by moje bednové umístění nebylo fér. Zvlášť za těchto podmínek. 

Každopádně se vlivem všech těchto okolností můj dříve oblíbený závod celkem rychle přesunul do kategorie „radši si zaběhnu něco jiného“. Škoda. Bývala to fajn akce pro celou rodinu.

Hlučínský půlmaraton kdysi

Hlučínský půlmaraton kdysi

 

Máte také zkušenosti s nepovedenými závody? Pochlubte se 😉.

Vím, že organizování závodu není žádný med, ale tady by stačilo

trochu (o dost) lépe vyznačit trať a přidat pár pořadatelů na trať.