Jak jsem ne/běžela poslední závod ligy

Asi to zná každý, kdo už nějaký ten čas běhá. Jsou dny, týdny, někdy bohužel až měsíce, kdy si tělo vybere svoji zaslouženou dovolenou a nedovolí pokračovat v rozjetém tréninku. Ať chceme, nebo ne, nevyhne se tomu nikdo. Takže i já jsem po x letech ochořela. Většinou, když mě skolí bacil, tak se z toho za tři dny oklepu a jedu dál. Rýmu neřeším, tu mám, zdá se, celý rok v kuse . Tentokrát jsem to ale schytávala postupně (od synů). Nejdřív nenápadný kašel, pak bolest v krku, plný nos (nic, co by mě položilo, pokud to však netrvá 14 dní a déle…) a potom náběh na zánět spojivek. No paráda. A najednou z toho je týden bez běhu – no katastrofa!

Mě přeci žádný bacil nepoloží

To byla středa. Do neděle daleko. Co je v neděli? Přeci poslední závod místní ligy, na který se těším už půl roku. Startovné jsem zaplatila už dávno, teď už jsem jen propočítávala, jestli mi to v konečném pořadí ligy vyjde na druhé, nebo třetí místo mezi ženami. Plánovala jsem, jak v pátek zkusmo vyběhnu a vyzkouším kondičku. Jenže ve čtvrtek večer přišla děsná bolest v krku a záchvaty tuberáckého kašle. Super. Zavedla jsem už i Priessnitzovy zábaly, ale efekt téměř nulový.

V pátek ráno jsem se rozhodla, že už mi bude dobře. Nenápadně jsem to podpořila jedním paralenem, ale fungovalo to. Až do večera. Opět přišla ukrutná bolest v krku. Nejsem zvyklá marodit, takže už mě to přestávalo bavit. Sobota proběhla v duchu pocení a bramboráků. Pomalu jsem se začala se závodem loučit. Ozýval se ve mně svědomitý hlas dvojnásobné (zasloužilé) matky, která ví, jak se má chovat slušně vychovaná mladá dáma. Když přišly obvyklé večerní bolesti, oznámila jsem sparing partnerce, že to „zítra“ prostě nedám a budu se šetřit na Heroes Race a dovču. Stejně uvědoměle jsem to oznámila i na FB stránkách svého blogu. Setkala jsem se s pochopením a cítila se TAK dospěle! Prostě pojedu jenom fandit a nasát atmosféru.

Manžel za to může!

Jenže pak přišla nedělní snídaně. Jelikož nepoběžím, tak jsem neřešila svou typickou závodní snídani (milovanou vánočku s máslem), ale dala jsem si jen rohlík s máslem a medem. U snídaně panovala báječná nálada, všichni jsme se dobře vyspali (někteří ještě líp ) a tak jsme se spolu smáli na plné kolo. Pak jsem se podívala ven, na to čerstvé ranní slunko a řekla jsem, že ve mně stejně vrtá červíček pochybností…. Myslela jsem, že mě manžel vrátí nohama na zem, ale on mi ísto toho řekl: „Tak si s sebou vem věci, a uvidíš.“ 

A to neměl dělat ! V tu chvíli mi to v hlavě začalo šrotovat ještě stokrát víc a já se, jako správná váha, za boha nemohla rozhodnout. Píšu Janče, že nevím, jestli mám běžet. Směje se mi, ale skoro neodpovídá, takže je to na mně. Balím si běžecké věci do své tradiční růžové tašky a honím manžela, ať už jedeme (vzpomněl se totiž, že strašně nutně potřebuje vyžehlit jedno triko – půl roku se u nás nežehlilo )! Se 14minutovým zpožděním sedíme v autě a jedeme. A mě to pořád šrotuje. Neustále se ptám manžela, co by dělal na mém místě (tak trochu chci, aby to rozhodnul za mě :-D) a jestli mám běžet. Samozřejmě to nechal na mně ! 

Dojeli jsme na místo, tam už bylo asi stopadesáttisíc lidí a aut, takže mě vyhodil, ať si jdu vyzvednout číslo, že za mnou přijdou. Číslo jsem měla během jedné minuty (klobouk dolů za zvládnutou registraci) a už jsem hledala Janičku. Růžová nezklamala, takže jsem ji zahlédla hned. Stála s Májou u oblouku a čekala, až poběží její syn. Obě kočky zhodnotily, že můj hlas a kašel stojí za to, ale že by vlastně asi běžely, být v mé kůži. A bylo jasno ! Poběžím!

Tři, dva, jedna… START

Takže rychle převléknout, najít manžela, odevzdat mu věci a už mě holky honily na start, takže žádná příprava, za pět minut běžíme. V duchu jsem počítala, jak dlouho, že jsem to seděla doma na zadku. Naštěstí jsem věděla, že mi o nic nejde (dopředu jsem věděla, že ať skončím jakkoli, budu brát třetí místo), takže jsem nebyla ani nervózní. Chtěla jsem si ten závod prostě užít. A to se mi ve finále povedlo. Pal! Masa 190 lidí se dává do pohybu. Nemám ty starty ráda, protože mi chybí ostré lokty. Každopádně jsem zjistila, že se mi běží dost dobře, takže jsem se v prvním kole statečně držela nabušené Janičky . Chvíli. 

Pak jsem se celkem dlouho držela i Máji, ale i ta se mi někdy v druhém kole vzdálila. Překvapivě jsem se nenechala strhnout a běžela si „svoje“. Třetí kolo už jsem výrazně zvolnila a užívala si krásný pocit z dlouho odpíraného běhu a slunečného počasí. Nakonec mi to stejně nedalo a na posledním cca kilometru jsem prodloužila krok a předběhla dvě tři ženy, které mě předběhly již dříve. To bych totiž ani nebyla já . S vidinou cíle se mi zrychlovalo lépe. A to dokonce tak, že jsem si na posledních 300 metrech řekla, že prostě dám tu slečnu v šedých legínách, které jsem celý závod měla před očima. Chudák nevěděla, že se ze zálohy blíží nebezpečí, takže jsem měla výhodu překvapení. Do kroku mi zvonil kravský zvon (jednoho z přihlížejících – ne, že bych ho měla na krku) a hnaly mě davy fanoušků …

A dala jsem ji . Takový můj osobní souboj, který mi dodal pocit zadostiučinění… A pak už jen zasloužený cíl. Nevěděla jsem za kolik, ani v jakém tempu (hodinky mám bohužel na reklamaci), ale byla jsem šťastná, že jsem to dala a neumřela za prvním bukem. Není na škodu si čas od času zaběhnout závod bez toho, aniž by člověk sledoval průměrné tempo a spolehnul se jen na své tělo a vlastní intuici. Nakonec z toho bylo 45:04 min na 8,7 km. Žádný zázrak samozřejmě, ale po 12 dnech bez běhu a nemoci jsem nadmíru spokojená! Za rok je bedna moje !

Báječná neděle s báječnými lidmi

Po vyhlášení jsme jeli ke známým na obídek a zakončili tak skvělý závodní počin naprosto luxusním lososem (roštěnkou, kuřecím atd.). K tomu to úžasné počasí, kdy ještě není horko moc otravné, ale slunko o sobě dává vědět… A skvělá parta lidí. Nakonec mám ze závodu, který jsem ve finále ani neměla běžet, úplně super pocit.

Teď už jenom dopiju vínko políbím manžela a odeberu se do „věčným lovišť“…  A budu doufat, že mi ráno doktorka v krku nenajde angínu, nebo podobnou „radost“ !

Zdraví máme jen jedno, ale ten běh je prostě ZÁVISLOST!

Posloucháte své tělo svědomitě? Nebo si nedáte říct, jako já?