Jak přežít rozvod a nezbláznit se

V životě jsou situace, o kterých si myslíme, že nás nikdy nepotkají. Autonehoda, vážná nemoc, ztráta blízkého, rozvod… Bohužel, člověk míní a život mění. Spokojená rodinka se dvěma krásnými zdravými dětmi a milujícím manželem byl jeden z mých největších životních snů. Sen, který se mi splnil… a vzápětí se rozplynul jako pára nad hrncem. A tak jsem i já přispěla k nechvalně proslulé statistice neustále se zvyšující rozvodovosti.

Rozvod. Jedna z nejstresovějších situací v životě člověka. Neuměla jsem si představit, že by se mě to někdy týkalo. Co bych si počala, říkala jsem si. Kam bych šla? Co by bylo s klukama? Bác. Najednou slyšíte ta tři slova, která vám rázem boří celý svět. Váš pracně budovaný domeček z karet, milované rodinné hnízdo a roky soužití “s tím pravým” se rozletí v prach. “Chci se rozvést.” Před očima černo, srdce a žaludek se derou hrdlem ven, v uších hlasitá ozvěna těch tří slov. Tří slov, která ukončila jeden dívčí sen, ale zároveň odstartovala mou novou životní etapu. 

Nečekejte žádná skandální odhalení nebo praní špinavého prádla. Vzhledem k tomu, že se ve svém okolí bohužel čím dál častěji setkávám s podobnými příběhy, a vím, jak těžké jsou tyhle začátky konců, rozhodla jsem se sdílet svůj příběh. Protože, i když si myslíte, že ta bolest nikdy neskončí, nakonec vás posílí a život vám nabídne nové příležitosti, které je nutné chytit za pačesy. Pokud zrovna stojíte na okraji propasti jménem rozvod, věřte, že ač je hlubší a temnější sebevíc, vždy přes ni vede most, který vás dostane na lepší místo. 

Brzy to budou tři roky, co jsem si vyslechla onen verdikt. Tehdy jsem myslela, že je to konec. Konec všem snům, spokojeného života a všech jistot. Opak je však pravdou. Ač můj nový začátek trochu přibrzdila korona, nikdy bych nebyla tam, kde jsem teď, kdyby mě nepotkalo, co mě potkalo. Od kolegů, kamarádek i některých sledujících občas slýchám, že mi rozchod s manželem prospěl, že jsem rozkvetla a je vidět, že si užívám života. Neumím posoudit, jak se změna projevila “zvenku”, ale moje vnitřní já rozhodně vyrostlo. Konečně získalo alespoň nějaké sebevědomí a já si začala uvědomovat svoji hodnotu a potenciál, který mohu rozvíjet…

A je to. Konec. Finito. Šlus. Ende. Loppu.

V pátek 12. srpna 2022, přesně dva měsíce před desátým výročím svatby, skončila jedna etapa mého života. Z vdané paní se stala “znovu svobodná” (slovo rozvedená je tak ošklivé, že ho odmítám používat 😂). Po téměř třech letech, co jsme byli s manželem odloučeni od stolu i od lože (až na pár výjimek 🤭🤫 ), už to byla jen formalita. Ale i tak jsem měla z toho dne respekt. Nakonec vše proběhlo rychle, bezbolestně a ještě jsme se nasmáli. (Když jsem exmanželovi ze srandy spílala, že nás kvůli jeho prasklé občance nerozvedou, abych o dvě minuty později před soudcem zjistila, že já si jí radši nevzala vůbec 😂. Naštěstí soudci stačil řidičák).

Myslela jsem si, že od soudu půjdu smutná, zkroušená a doma si dám hned panáka na žal. Proto pro mě bylo obrovským překvapením, když jsme se s manželem před budovou soudu symbolicky rozešli každý na opačnou stranu, že jsem pocítila neskutečnou úlevu a příval pozitivní energie. Možná za to mohlo sluníčko a čerstvý vzduch, možná to, že jsem byla spokojená s tím, jak jsem se vyfikla a byla v pohodě, a možná to bylo jen vědomím, že tahle kapitola je oficiálně za mnou a já se můžu posunout dál. Ano, bývám sentimentální a tyhle tradiční rodinné záležitosti pro mě mají pořád obrovskou hodnotu. Ale já se cítila skvěle. Až jsem z toho byla nesvá. To jsem ale začala od konce. Konec dobrý, všechno dobré, říká se. Je to tak, ale tomu dobrému konci předcházela spousta bahna, kterým bylo nutné se probrodit, abych dnes byla tam, kde jsem. 

Takže pěkně od začátku

Jak už jsem psala v úvodu, od mých teen let bylo mým největším životním snem mít šťastnou a spokojenou rodinku. Nikdy jsem netoužila po oslnivém bohatství, honosné vile, značkových kabelkách, hodinkách v ceně několika průměrných českých platů nebo zazobaném manželovi. Vždycky jsem chtěla “jen” harmonický vztah a děti, kterým budu moct dávat lásku tak, jak jsem to kdysi potřebovala já. Můj sen se mi splnil. 12. října 2012 jsem si po čtyřech společných letech vzala muže, kterého jsem milovala a chtěla s ním strávit zbytek života. Postupně se nám narodili dva úžasní kluci a já byla v sedmém nebi, protože jsem měla to, co jsem vždycky chtěla. 

Samozřejmě to ne vždy byla procházka růžovou zahradou. Sem tam se přehnaly mráčky, tlakové níže i velké bouře. Prošli jsme si společně náročnými zkouškami (zdravotními, existenčními, partnerskými), ale vždycky jsme všechno společně zvládli. Říkala jsem si, že je náš vztah díky tomu silnější a že spolu zvládneme už všechno. Byly krize. Malé i velké. Chyby byly na obou stranách (na straně manžela i tchyně…. vtip samozřejmě 😃, (ex)tchyně i tchán jsou skvělí a vždycky jsem je měla moc ráda). Nicméně svatá jsem nebyla ani já, ani můj manžel. Přesto… to pro mě byl neuvěřitelný šok. 

Když jsem slyšela ta tři slova (teď nemyslím ty od Mareše 😃) totálně mě to rozsekalo. Byli jsme sice uprostřed krize, ale věřila jsem, že to zase zvládneme. A to ne jen “kvůli dětem”. Věřila jsem, že jsme vybudovali něco velkého, pevného, co přece nemůže jen tak skončit těmito třemi slovy… Očividně může.  

Tady máš igelitku a běž 

Poměrně záhy jsem byla odejita ze společného bytu. Z domácnosti, kde jsem žila 11 let, musela jsem si najít bydlení a snažit se vybudovat nový “domov”, kde se kluci budou cítit dobře. To byla jedna z mnoha situací, které jsem si dřív neuměla představit, že zvládnu. Nikdy jsem neřešila stěhování, pronájem bytu, kauci, smlouvy, přepisy energií, pojistky, blbosti a dalších milion věcí. Od rodičů jsem odešla na VŠ koleje a odsud po půl roce rovnou k manželovi domů. Takže jsem do toho spadla rovnýma nohama. 

Svým způsobem to bylo dobře. Neměla jsem čas řešit sebe a svoje emoce. Musela jsem si hledat byt, malovat, balit, stěhovat, vybalovat, ze svých skromných úspor kupovat nábytek, skládat nábytek (to mě kupodivu bavilo) a snažit se z holého bytu vybudovat místo, kde se kluci budou cítit jako doma. Dokud jsem byla zaměstnaná existenčními problémy, bylo to fajn. Neměla jsem čas se litovat. A s každým nově složeným kusem nábytku jsem se cítila silnější. Dokazovala jsem sama sobě, že k životu vlastně chlapa nepotřebuju. Potřebovala jsem se cítit silná, nezávislá, potřebovala jsem si dokazovat vlastní hodnotu. 

Pak ale přišly dny, kdy byli kluci u manžela (v podstatě hned jsme se dohodli na střídavé péči týden-týden). Copak dny, ty jsem uměla vyplnit… ale ty večery. Víno. Sebelítost. Víno. Pocity nespravedlnosti. Víno. Lítost nad tím, co bylo po letech budování zbořeno. Samota. Jo. Bylo to období na prd. Petky od stáčeného vína rychle plnily kontejner na plasty před domem. Zvláštní bylo, že jsem toho všeho nelitovala kvůli sobě, ale hlavně kvůli klukům. Naši se rozvedli, když mi bylo deset a já nechtěla, aby si to zažily i moje děti. 

Komunikace mezi mnou a manželem tehdy nebyla nejlepší. Zvlášť, když mi kluky vozil s NÍ. Štěpánek na konci mého týdne plakal, že nechce ode mě. To mi trhalo srdce. A z toho, co kluci vyprávěli, bylo jasné, že jejich výchovu neovlivňuje pouze on. To bylo něco, co jsem opravdu neuměla překousnout. 

Nový chlap jako náplast na bolest? Ano, ale…

Dlouho jsem chodila do práce jako tělo bez duše. A dlouho mi trvalo, než jsem byla schopná nejbližším kolegům říct, co se děje. Z veselé a neustále vtipkující kolegyně bylo najednou chodící neštěstí. Jeden kolega mě v rámci snahy o rozveselení donutil nainstalovat si Tinder 😃. Do té doby jsem o této aplikaci slyšela jen z amerických filmů a ani jsem pořádně netušila, jak funguje. No… Zoufalí lidé dělají zoufalé činy, říkala jsem si. Tak jsem se pustila do swajpování. Kolega sice trpěl mým bleskovým hodnocením potenciálních partnerů (v 99 % doleva), ale chápejte, byla jsem zhrzená. Opuštěná. Zrazená. Smutná. A nechtěla jsem ztrácet čas s nějakými “tragédy”. Na druhou stranu musím přiznat, že s každým “matchem” se mi maličko zvedalo sebevědomí. Říkala jsem si, že snad nejsem tak tragická a mám na trhu přebraných odkopnutých čerstvých třicátníků ještě nějakou šanci. 

No. Ale co se nestalo. Po pár hodinách jsem si začala psát s jedním sympaťákem. Budeme mu říkat třeba M. (zdravím Míšo :-D). Pár dní jsme si psali, celkem jsme si rozuměli, nasmáli se a tak došla řeč na osobní setkání. Jenže. Sakra. Já naposledy randila před 12 lety! Jak se to sakra dneska dělá? Co se říká? Kam se chodí? Co se oblíká? Kdy se přechází na první, druhou, třetí metu…??? Byla jsem slušně řečeno v p.deli. Ale zvědavost mi nedala. Tak jsem do toho šla.

Dali jsme si schůzku v jedné fajné ostravské restauraci. Doteď si pamatuju ten pocit, když jsem ho před ní poprvé viděla. Říkala jsem si něco jako “ty jo, myslela jsem, že bude vyšší… a hezčí, ale co… už jsem tady, tak to nějak vydržím.” Nakonec z toho bylo skvělé rande, strašně moc jsme se nasmáli, neskutečně jsme si rozuměli a já si konečně nepřipadala tak tragicky. Než jsme se u mého auta rozloučili, došlo na první… druhou… 😃 a podle komentáře kolemjdoucí maminky s dítětem: “Takhle za bílého dne na ulici, že se nestydíte,” asi i třetí metu 😃. No, nebudeme to rozebírat 😃. Domů jsem odjížděla s totálně rozklepanýma nohama. Nevěděla jsem, co si myslet. Ale věděla jsem, že se musíme vidět znovu. 

A tak se stalo, že jsme spolu s M. randili asi 4 měsíce. Všechno bylo super. Klapalo nám to po všech stránkách. Byla tu ale dvě ALE. Jemu tikaly biologické hodiny, chtěl rodinu, děti – což jsem si já chvíli po ukončení dlouholetého vztahu neuměla představit. A moje ALE bylo, že jsem do toho vztahu neuměla jít naplno. Neuměla jsem se tak rychle znovu citově zavázat. Neuměla jsem se znovu zamilovat. Bála jsem se. Naštěstí jsme si to uměli v klidu říct a usoudili jsme, že nám to v této chvíli nedává smysl. Takže jsme se rozešli. Dodnes jsme dobří kamarádi, máme se rádi a jsme schopni spolu prokecat dlouhé hodiny. Jsem za tuhle zkušenost vděčná. Často se mluví o převozníkovi a M. jím pro mě asi byl. A svým způsobem i já pro něj. Oba nás to posunulo dál. Vše se děje z nějakého důvodu ❤️. 

Trauma

Říká se, že rozvod může způsobit stejné trauma jako smrt blízkého člověka. A říká se, že člověk prochází obdobím truchlení, které může trvat až rok. A to byl důvod, proč jsem do vztahu s M. nedokázala dát víc. A nebyla jsem toho schopná ani u dalších potenciálních partnerů. Po M. následovalo “díky” Tinderu pár dalších známostí. Některé byly velmi krátké, jiné delší. A všechny byly různě úspěšné, ale to by bylo na další samostatný článek 😃. Když bude zájem, můžu ho napsat taky 😃. Byly to divoké dva roky 😇😂.

Ze snu o cestování rovnýma nohama do reality

Jednou z věcí, které jsem se po rozchodu s manželem (podzim 2019) chtěla věnovat (jelikož on na to nikdy nebyl), bylo cestování. Chtěla jsem si začít plnit další sen a konečně začít objevovat svět. Bohužel přišla korona, a tak z mého plánu cestovat zbyly jen trosky. A po pár měsících jsem řešila závažnější problémy. V mém tehdejším (a vlastně i současném) zaměstnání se vedení rozhodlo připravit se na krizi tím, že non-billable zaměstnancům (těm, co nepřináší zisk, neprogramátorům) sníží úvazky na 80 %. 80 % práce, 80 % peněz. No. Asi si umíte představit, že to pár měsíců po přestěhování a vyčerpání finančních rezerv nebylo zrovna růžové období. A tak mi nezbývalo nic jiného, než se poohlídnout po druhé práci. 

A tak jsem pronikla do automotive a světa repasovaných náhradních dílů. Odvětví pro blondýny jako dělané 😃. (Rychlá) auta sice odjakživa miluju, ale jen v roli řidiče, spolujezdce nebo diváka. Chtěla jsem klukům dopřát lepší večeři než rohlík s gothajem (na ten naštěstí nikdy nedošlo), tak jsem se musela začít zžívat s repasovanými turbodmychadly, čerpadly, startéry, dvouhmotovými setrvačníky i řídicími jednotkami motoru a ABS. Co si budem. Není to úplně nejzáživnější téma, ale nájemní smlouva se neptá. A tak jsem začala bojovat na dvou frontách. Bylo a je to často náročné, ale nobody said it was easy.

Další rána, kterou mi slavný covid uštědřil byl nejdříve doporučený a posléze nařízený home office. Jo. Když máte home office jako benefit jednou týdně, je to pecka. Ale když vám ho někdo nařídí, začíná se z pracovního benefitu stávat prokletí. V týdnu, kdy jsem měla kluky a byly zavřené školky to bylo extrémně náročné. Zabavit je, u toho stíhat pracovat a zároveň si nevyčítat, že občas prosedí pár hodin u TV, ptž už nevíte, jak jinak je zabavit, abyste měli klid na práci. Pak ale přijde týden, kdy jsou děti u tatínka. Nemáte partnera. Jste v celém bytě sami. Jste tam jen vy, váš noťas, kupa práce a čtyři bílé zdi. Takže, když jsme zrovna mohli vycházet ven ze svých obydlí, řešilo to večer víno. Ne každý večer, ale i tak to bylo dost vína. Rok 2020 byl náročný.

2021 a nový restart

Začátkem ledna 2021 jsem ukončila jeden z delších románků a říkala si, že mi to za to nestojí. Po tom, co jsem se při jednom mrazivém běhu složila a došla domů ubrečená a totálně zoufalá, jsem se rozhodla, že to takhle dál nejde. Že se nemůžu snažit najít za každou cenu nějaký vztah. Být s někým jen proto, abych nebyla sama. Vykašlala jsem se na všechny Tindery a rozhodla se, že moje hodnota v mých očích nebude stát na tom, jestli jsem single, nebo ne. Vykašlala jsem se na svoje myšlenky, že když nikoho nemám, tak jsem něco míň než ostatní. Přestala jsem randit, začala se věnovat sobě, dělala si radost túrama v horách, (blbec) jsem se rozhodla, že si dodělám Ing. titul, a snažila se žít s klidným svědomím sama. Samozřejmě, že to nešlo vždycky tak snadno, jak to možná zní, ale byla jsem vděčná za každý den bez pocitu méněcennosti ze single life. Musela jsem si na to přicházet postupně. Proběhlo několik ubrečených večerů, přepálených běhů s cílem sebezničení a smlouvání se sebou…

Očistná kúra na Krétě

Měla jsem dvě práce, kluky ve střídavé péči a depku z všudypřítomné korony. Potřebovala jsem na chvíli vypadnout od všeho. A tak jsem se rozhodla vykročit ze svého komfortní zóny a udělat něco, na co jsem do té doby neměla odvahu. Odjet sama daleko od všeho, vzít na ramena desetikilový bágl a pustit se do nového dobrodružství. OK. Úplně sama jsem nejela, ptž bych se už nikdy nevrátila 😃. Jela nás parta 10 lidí s průvodcem. Ale nikoho jsem před tím nikdy neviděla a neznala. Letěli jsme na Krétu a postupně, den za dnem, jsme procházeli její jižní pobřeží. Každé ráno jsme si na záda nahodili vše, co jsme si sem přivezli, celý den šlapali po stezkách mezi kozama, skálama a po plážích. Koupali jsme se v panensky modrém moři na místech, kde široko daleko nikdo nebyl, a každou noc jsme spali někde jinde. Měla jsem tam spoustu času na srovnání myšlenek. Znovu jsem se brodila bahnem rozchodu i následných milostných eskapád. Znovu jsem se utvrdila v tom, že mě nedefinuje to, jestli mám nějaký vztah, nebo ne. A znovu jsem došla k tomu, že když se přestanu litovat, tak ze všeho můžu vyjít silnější. Bylo to náročné. Za týden jsme ušli přes 100 kilometrů v neskutečném horku, s těžkou bagáží na zádech a čůrkami potu na čele. Ale já si to užívala. Potřebovala jsem vypnout a dát se dokupy. 

Myslím, že se mi to povedlo. 

Pár týdnů po návratu z Kréty jsem potkala nového muže, kamaráda, velmi dobrého přítele… a ač je to takový vztah-nevztah, naučil mě spoustu věcí. Přestala jsem řešit malichernosti, stresovat se věcmi, které neovlivním a nezměním, učím se korigovat žárlivost, protože nemá cenu se stresovat něčím, co stejně neovlivním. Když si ten druhý bude chtít užít jinde, tak to stejně neovlivníte. Tak proč si tím přidělávat vrásky? Učím se pracovat se svými emocemi. Protože spousta toho, co pliveme na svůj protějšek, jsou jen naše vlastní nevyřešené problémy, které s tím druhým nijak nesouvisí.

Taky jsem se naučila jednu důležitou věc, která mi velmi často pomáhá k lepší náladě. Když vás někdo něčím naštve, máte dvě možnosti. 1. Šťourat se v tom, být naštvaní a zkazit si pár hodin i celý den. Nebo… 2. tu emoci opustit, prožít super chvíle a netrápit se něčím, co stejně nezměníte. Ten dotyčný se o vašem trápení nedozví (ptž nechcete být za hysterku), nebo je mu to jedno, ptž EGO apod., a tak budete vy těmi, kdo budou mít zkaženou náladu. 

Po těch letech ve vztahu je velmi těžké si opět začít vážit sebe sama, když vedle sebe zrovna nikoho nemáte. Upřímně musím přiznat, že jsem se to asi nikdy úplně nenaučila. Ale i pád na držku je pohyb vpřed, takže věřím, že není všem dnům konec. Důležité je, uvědomit si, že to, že nejste ve vztahu z vás nedělá neplnohodnotného člověka! Amen.

Vždycky jsou na to dva

Je mi jasné, že zejména úvod článku by slovy manžela zněl jinak. Zvlášť, když se postupně dozvídám, jak o mě mluví před cizími lidmi. Nikdy jsem neměla potřebu na něj házet špínu. A s čistým svědomím můžu říct, že jsem se k tomu nikdy nesnížila. Je to dobrý otec mých synů, víc mě nezajímá. A je jen jeho věc, jeho svědomí, jeho “problém”, co vypráví on. Nikdy nemůžeme ovlivnit to, co dělají a říkají jiní lidé. A nemělo by se nás to dotýkat. Pokud o vás někdo nemluví hezky (nebo pravdivě), velmi často to znamená, že si v sobě možná něco řeší, není spokojený sám se sebou, se svou situací (teď bych si ráda rýpla, ale slíbila jsem, že nebude žádné špinavé prádlo 😃). Nic s tím neuděláte, takže nemá smysl se tím trápit. A tak to mám i já. Jednou je to otec našich úžasných dětí a já jsem nesmírně vděčná, že spolu vycházíme. Jsme schopni se domluvit (doufám) na čemkoli, pokecat o lecčem, můžeme spolu zajít na pivo a jednat spolu s respektem. A doufám, že to tak zůstane.

Konec dobrý, všechno dobré

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tento článek zveřejnit. Přeci jen je to velmi osobní téma, které se netýká jenom mě. Na druhou stranu je mi jasné, že je to bohužel aktuální téma pro spoustu žen a matek, a kdyby moje řádky pomohly jen jedné z vás, stojí mi to za to. Věřím, že před těmi třemi lety by mi pomohlo, kdybych si někde přečetla, že na konci toho temného tunelu na mě čeká nějaké světlo. Že rozvodem život nekončí, ale naopak může začít. 

Ženy, holky, mámy… pokud se právě nacházíte v podobné situaci, věřte, že se vše jednou utřepe a zase bude dobře. Nebudu vám lhát, začátky jsou těžké, ale ve finále z tohoto boje vyjdete silnější a sebevědomější. Klidně se mi ozvěte na FB či IG a můžeme to probrat. Sdílená starost je poloviční starost 😉.

Pokud jste dočetli až sem, klobouk dolů. Tento článek je pro mě tak trochu symbolickou tečkou za jednou životní fází. Fází, kterou jsem si vysnila, splnila, ale musela ji opustit a posunout se dál. S klidným svědomím mohu říct, že je to za mnou. Už necítím žádnou zášť. A těším se na vše, co nám život ještě přinese…

Prošli jste si rozvodem? Co pomohlo vám se s ním vyrovnat?
Nebojte se do komentářů pod článkem pochlubit tím, jak jste se s touto traumatickou situací v životě poprali.