Jarní půlmaraton v Rychnově nad Kněžnou je pro mě prostě srdcovka. Není to snadný závod, ale čím náročnější je, tím krásnější. A přestože je jeho trasa víc než zvlněná (nebo možná právě proto), je ideální ke kochání. A navíc zde vždycky potkám známé tváře a seznámím se s některými z vás, mých věrných čtenářů 😘.

Sportvisio Jarní půlmaraton 2019

Nechápu, jak to pořadatelé dělají, ale pokaždé jim na termín závodu vyjde krásné počasí. Ač se závod běhá v dubnu, kdy si počasí dělá, co chce, na Jarní půlmaraton je vždycky nádherné slunečné počasí. Nejinak tomu bylo i minulou neděli, 21. dubna 2019.

Na závod jsme opět vyrazili s celou mojí rychnovskou rodinkou, za kterou jsme přijeli až z Opavy. Dopoledne probíhala registrace a v 9:45 startovaly dětské závody. Tentokrát startovali naši kluci každý v jiné kategorii. A Štěpánek (mladší) skončil těsně čtvrtý. Mrzí mě, že si nemohl užít své první stupně vítězů. Tak snad příště. Vojtíšek už startoval se staršími, takže konkurence byla veliká a doběhl na desátém místě. I tak jsem na oba moc pyšná ❤.

Miláčci ❤

Závod na 10,5 km

Jelikož jsem měla přesně 14 dní do prvního maratonu, rozhodla jsem se běžet pouze poloviční trať. I tak mi bylo jasné, že to bude náročně. V Opavě běhám většinou rovinaté tratě, takže zvlněné podhůří Orlických hor je vždycky výzvou. Můj mladší brácha Adam se přihlásil na stejnou trať. Předloni na ní obsadil krásné třetí místo.

Vzhledem k blížícímu se maratonu jsem měla v plánu běžet rychleji než v minulém roce (58:34), ale ne úplně „na krev“. Přeci jen je to náročná trať a já se nechtěla odrovnat. Takže ideálně pod 55 minut, což by odpovídalo tempu trochu rychlejším, než bych ráda zaběhla maraton. Ale nedělala jsem si moc velké naděje.

3, 2, 1… START

Startovalo se přesně ve 12 hodin. První kilometr je vždycky nejjednodušší. Je totiž téměř celý z kopce 😄. Pak asfaltovou cestu vystřídá lesní cestička a terén se začíná zvedat. Běžím pořád kousek za bráchou, snažím se nepřepálit začátek, abych měla dost sil na druhou polovinu závodu. Cca po dvou kilometrech vybíháme z lesa na cyklostezku a já už bráchu ztrácím z dohledu. Běží se mi dobře (ještě aby ne, když je to mírně z kopce 😄). Běžíme kolem „altánku“ – místa, kde se přes den rádi schází milenci a po setmění milovníci alkoholu a jiných návykových látek.

4. km

Po seběhu náročném na kotníky se dostáváme na rozpálený asfalt, který vede ke koupališti. Slunce pálí a já už se těším na občerstvovačku na konci 4. km. Házím do sebe ionťák a pokračuju vstříc náročnější části závodu. Vbíháme do lesa a terén už se zase nebezpečně zvedá. Sem tam někoho předběhnu, sem tam někdo předběhne mě. Přede mnou je několik ženských, ale nevím, jestli běží půlmaraton, nebo desítku, jako já. Tudíž netuším, jak si vedu. Každopádně se neustále snažím myslet na to, že se musím šetřit. A docela se mi to daří. Po 5 km na mě zvesela mávají moji kluci (manžel s Vojtíškem) a s nimi i kamarád Vašek. Dodává mi to sílu do dalšího stoupání.

Trápení k perníkajdě

Největší a nejtěžší stoupání je asi k Perníkové chaloupce (něco jako myslivecká chata s posezením venku). Ač nerada, přecházím z běhu do chůze. Musím se přeci šetřit! Loni touhle dobou už v protisměru běželi první závodníci směre k cíli. Potěšilo mě, že letos se na mě z kopce nikdo neřítil. Když s jazykem na vestě „vbíhám“ do lesa, užívám si tamní chládek. Ne však na dlouho.

Na vyprahlé louce je to trochu boj, ale pořád kontroluju tempo a snažím se nemyslet na ty ženské přede mnou. Přeci jen je ve mně malinká touha dobře se umístit (doteď jsem byla vždy 9.). Ale tohle není malý vesnický závod, kde se mi čas od času podaří stát na bedně.

Z louky zpět do lesa a zpátky k perníkajdě. Přijde mi to nekonečné. Míjím cedulku s nápisem 8 km a přijde mi, že to do cíle musí být mnohem dál. To už ale sbíhám od perníkajdy k Ivanskému jezeru. Pod kopcem stojí dav fanoušků a skvěle povzbuzuje. Kašlu na úsměv pro fotografa a sbírám síly na poslední míli. Nejdřív přes kořeny a kameny úzkou cestičkou podél jezera. A pak zpět na asfalt. Na poslední kilometr. A ten je celý do kopce. Dole mě znovu povzbuzuje kamarád Vašek a já se rozbíhám vstříc cíli. Vzpomínám na to, jak jsem loni tenhle kopec vyběhla rychle (docela). Ale po pár metrech zpomaluji, protože vím, že je to do cíle ještě kus.

MARATONmama se nevzdává snadno

Poslední zatáčka ve stínu stromů a vbíhám na slunce. Do cíle zvývá cca 200 m a přede mnou jsou dvě ženy. Všimla jsem si, že jsem celkem slušně stáhla jejich náskok a ony tuhnou. Říkala jsem si, co když poběží taky jen desítku a budou ve výsledkovce přede mnou. To teda ne. Tak jsem přidala (ještě, že jsem se celý závod šetřila 😄) a předběhla první. Hned na to druhou a o pár metrů později už protínám cílovou bránu. Šťastná, že to mám za sebou.

Míša, moderátorka závodů Sportvisio, ohlašuje moje přiběhnutí a ptá se mě, jestli vím, jak jsem dopadla. Kroutím hlavou a snažím se popadnout dech. V tom mi Míša říká, že jsem vyhrála. VYHRÁLA. Chápete to? Já jsem tomu nechtěla věřit. Vždyť bylo přede mnou spoustu soupeřek. Ty ale chudinky běžely dvě kola, takže se ještě trápily na trati.

Jsem happy. Na desetikilometrové trati byla jen jedna ženská kategorie. A v ní bylo 54 závodnic. Trochu neskromně: Hustě já 😄. A výsledný čas? 54:44 Takže cíl splněn. Parádička.

Sourozenci zaváleli

V cíli mě obklopila rodinka a mě zajímalo, jak dopadl brácha. Co myslíte? No samozřejmě vybojoval taky umístění na bedně. Obhájil třetí místo z předloňského roku. Jsem na něj pyšná. A doufám, že je pyšná i máma, když má tak šikovné děti 😄.

Tak za rok zase

Jestli máte rádi závody v krásné přírodě, se super atmosférou a bohatým programem pro děti, tak Jarní půlmaraton doporučuji. Zaručeně vám dá zabrat, ale užijete si ho. Kromě půlmaratonské trati jsou k dispozici i kratší. 10km (pořadatelé uvádějí 10,5 – 11 km, ale ve dle mých hodinek měří těsně pod 10 km) a nově i 6kilometrová. Plus několik různě dlouhých tratí pro děti. Prostě vás čeká příjemně strávený den na čerstvém vzduchu a v nádherném podhůří Orlických hor. Jo a ta letošní medaile je úžasná!

Odměna za tu námahu