Perfektní rodinná dovolená v Karpaczi
Do polské Karpacze jsme se vydali na doporučení mého kolegy z práce, čistokrevného Poláka Kamila 😉. Původně jsme chtěli do Zakopaného, ale tam by v tomto období bylo prý přeturistováno, takže jsme zvolili krkonošskou variantu. Destinace se mi líbila už proto, že jsem chtěla svoje tři kluky vzít na Sněžku, kde ani jeden z nich ještě nebyl. Zejména prckové se moc těšili na největší horu České republiky 😍.
Dwa Potoki
Na Bookingu jsme si našli fajný hotýlek s názvem Dwa Potoki. Vzhledem k prckům jsme vybírali tak, abychom měli několik variant, jak trávit čas, kdyby náhodou neklaplo počasí. V tomto hotýlku se nám líbilo vyžití – dětský koutek, venkovní hřiště (se spoustou houpacích sítí pro rodiče), fitko, wellness, vnitřní bazén, sauny, půjčování kol, fotbálky, kulečníky, ale především mnoho možností, kam se vrtnout po okolí.
Karpacz
Karpacz je krásné horské městečko skvěle připravené na nápor turistů. Na dlouhé promenádě potkáte spoustu hotýlků, obchůdků, hospůdek, ale především turistického vyžití. Kromě Sněžky se můžete vydat na další přírodní zajímavosti, jako je Karpatka – nejvyšší místo Karpacze, Słonecznik Rock, Karkonoski National Park, Wild Waterfall, Gravitational Anomaly Spot, Liczyrzepa Mine, Osla Dolina. Milovníci památek a muzeí si také přijdou na své. Přímo v Karpaczi je Parafia Wang – kostel převezený až z Norska, nádherný Zamek Chojnik, Park of Miniatures, Western City Sciegny. A co se týče muzeí, můžete navštívit muzem sportu a turistiky, hraček, kostek Lego, videoher, miniatur, minerálů a kamenů atd. atd. Zajímavě vypadala i „Chata na glowie“, ale na ni jsme bohužel úplně zapomněli ☹️.
Výšlap na Sněžku
Jak už jsem psala, Vojta a Štěpánek se na Sněžku moc těšili. Proto jsme výšlap na ni naplánovali hned na druhý den po příjezdu do Karpacze. To byl čtvrtek 4.7., takže poslední pracovní den před státním svátkem. Bylo mi jasné, že v pátek tam bude narváno. Počasí se od rána jevilo ideálně, takže jsme si skočili na snídani (s výhledem na Sněžku), hodili se do turistického a vyrazili směrem k lanovce, která nás vyveze na horu Kopa (1 377 m n. m.). Tam jsme si vystáli parádní frontu (samozřejmě jsme chytli nějaké táborníky), koupili lístky (více info o lanovce zde) a vyjeli jsme. Bohužel se potvrdily mé obavy a když jsme se na tom kovovém „nic“ dostali x metrů nad zem, dostihl mě můj strach z výšek. Kluci se náramně bavili, já se o ně bála, ptž kdyby chtěli, tak by v pohodě mohli proklouznout a spadnout dolů (zase ty moje katastrofické představy 🙄). V tom jsme přijeli k prvnímu sloupu. Aááá. To drncání mi moc nepomáhá. Dobře, už kvůli klukům musím dělat, že se nic neděje a maminka vůbec není poprděná strachy 😄. Myslím, že jsem to hrála dobře 😄.
Konečně jsme nahoře, tedy zatím na hoře Kopa. Vojtíšek mi krade turistické hůlky a všichni se vydávám po svých směrem k vrcholu. Tak nějak počítám s tím, že minimálně Štěpánek bude cestou nahoru nadávat a nebude se mu chtít šlapat. Známe své lidi 😄. Ale nepředbíhejme, třeba překvapí.
Asi po kilometru a půl jsme se dostali k rozdvojení trasy. Vlevo vedla „jakože silnice“, dlážděná cesta, po které jezdí zásobování apod. Vpravo vedla klikatá řetězová stezka plná kamení. Druhá varianta vypadala záživněji (a trošku kratší 😄), takže jsme zvolili ji. Vojtíšek s hůlkami letěl jako střela. Několikrát jsme na něj museli volat, aby zpomalil a počkal na nás. Protože jinak by byl schopný vylézt na Sněžku dobrých deset minut před námi. Asi s těmi hůlkami přišel jako profi turista ❤️. Překvapivě ani Štěpánek vůbec neprostestoval. Je fakt, že ze začátku běhal, skákal, věšel se na zábradlí a pořád něco vykládal, kdežto ke konci už se jen díval před sebe a poctivě šlapal nahoru na horu. Fakt mě/nás překvapil, jak to krásně zvládl.
Lidí bylo dost, ale jelikož jsme vyrazili hned z rána, tak to ještě šlo. Na vrchol Sněžky jsme se vyškrábali zhruba hodinku po opuštění lanovky. Byla jsem na kluky strašně pyšná, jak to krásně zvládli. U Poštovny jsme si dali sváču, uhasili jsme žízeň, napsali a poslali pohledy a samozřejmě jsme se kochali dokonalými výhledy do širých dálek – počasí nám opravdu přálo, takže bylo krásně vidět na všechny strany.
Cestu dolů jsme zvolili raději po dlážděné cestě, přeci jen to byla bezpečnější varianta než řetězová stezka. A dobře jsme udělali. Na řetězech už bylo dost plno a museli bychom se neustále uhýbat. Však týden po naší dovolené uzavřeli řetízkovou cestu pro sestup a teď se po ní může jen nahoru. Cestou k lanovce jsme si ulovili jednu kešku a spokojení jsme znovu nasedli na ten ďáblův stroj, který nás měl dopravit dolů.
Myslela jsem si, že už to bude v pohodě, ale to mi nedošlo, že teď pod a před sebou uvidím tu obrovskou propast, do které se řítíme. Zoufale jsem se podívala na mého muže, aby mě uklidnil, ale on na mě vrhnul stejně zoufalý pohled 😧. Jen Vojta se Štěpánkem byli naprosto v klidu. Snažila jsem se nekoukat dolů, nevnímat drncání na sloupech a věnovat se pouze rozhovoru s dětmi. Naštěstí jsme za chvíli byli dole a stáli zase pevně nohama na zemi. Ufff. Moje nervy! Já jsem se ještě proběhla x stovek metrů zpět do kopce, protože Štěpánkovi uletěla kšiltovka 😄 a pak už jsme se vydali zpět směrem k centru Karpacze.
Na Karpatku pro další kešky
Během naší polské dovolené jsme se kromě Sněžky podívali i na další vrchol. Tím byla hora (skalnatý útvar) Karpatka (726 m n. m.) – nejvyšší bod městečka Karpacz.
A já byla zase na vrcholu blaha. Příroda tady je prostě úplně úžasná. Blyštící se potůček skotačící po obrovských balvanech, které se po letech omývání hladce zakulatily, sytě zelené lesy, opojivá vůně jehličí, motýli, brouci, berušky, téměř žádné odpadky, čistý vzdoušek… Prostě nádhera.
Cestou za vrcholem jsme ulovili další dvě kešky, neboli poklady. A když jsme se vyškrábali nahoru, tak nás čekal opět dokonalý výhled nejen na Sněžku. Sakra, proč my na ty hory nejezdíme častěji? Sedli jsme si na jeden z obrovských balvanů a kochali se. A svačili. A kochali se. A fotili se. A kochali se…
Cestou domů za zvířátky
V neděli ráno jsme se sbalili a vyrazili směr Rychnov nad Kněžnou, kde jsme kluky měli odevzdat dědovi Kájovi na hlídání 😊. Cestou jsem ale naplánovala ještě jednu zastávku. ZOO Dvůr Králové nad Labem. Já už tady bylo mnohokrát v rámci školních výletů a hodin biologie na gymplu. Věděla jsem, že tato ZOO je super, ale nepamatovala jsem si, jak moc.
V posledních deseti letech jsem navštěvovala předvším ostravskou ZOO. Není špatná, ale na královédvorkou ZOO prostě nemá. Ve Dvoře jsou zvířata v bezprostřední blízkosti. Nenajdete tady žádné zbytečné zábrany, klece, ani kóje. Sloni, žirafy, nosorožci jsou tu téměř na dosah ruky. Nás (mě) však nejvíc dostaly želvy obrovské a jejich příbuzné.
Za návštěvu určitě stojí i zdejší Safari, které si můžete projet vláčkem, nebo vlastním automobilem. Strávili jsme tady snad 4 hodiny a moc jsme si je užili. Mě osobně překvapilo velké množství nosorožců a prostředí přívětivé zvířatům.
Určitě jsme tu nebyli naposledy.
Pokud byste chtěli slevu na ubytování přes Booking, objednejte si ho přes TENTO odkaz. Dostanete slevičku 10 % 😉.
Zároveň můžete na Bookingu ušetřit i při nákupu přes Plnou peněženku 😉.