Kilpi Heroes Race – Můj první překážkový závod

Začalo to vlastně už před půl rokem, kdy jsem měla (šílený) nápad, že manželovi k Vánocům Ježíšek nadělí startovné na Heroes race 2017 – údajně nejextrémnější překážkový závod u nás. To jsem ještě netušila, jak toho budu posléze litovat .

Kdo je připraven, není překvapen

 

Už od ledna jsme doma začali ne/pravidelně dvakrát až třikrát do týdne posilovat. TRX, činky a hrazda. Nějaký progres tam viditelný jakž takž byl, ale žádná sláva. Je fakt, že v lednu jsem se nepřitáhla k hrazdě ani jednou, v květnu už jsem to s gumou zvládla aspoň třikrát (dobře já ). Manžel na tom byl samozřejmě nesrovnatelně lépe, je to můj statný muž a hrdina ! A taky téměř dvoumetrový bývalý basketbalista . :-). ❤!

Aby toho nebylo málo, tak jsem společně se svými syny začátkem června ochořela a dostala antibiotika. Zrovna teď! Když mě čekal konec ligy a tento „úžasný“ závod. Umím si vybrat načasování. Takže jsem před závodem byla za poslední tři týdny běhat asi tak dvakrát a posilování … o tom ani nemluvit.

Jak se poprdět strachy předem

V úterý před závodní sobotou byl manžel doma a navrhl, že se pojdeme podívat na těch pár překážek, které tam už byly připravené. A to jsme neměli dělat. Když jsem viděla tu čtyřmetrovou „vlnu“ a další překážky, které vyžadovaly horolezecký um a absenci závratí, začala jsem krutě litovat, že jsem nás do toho navrtala. Takže místo, abych se před závodem uklidnila. Tak jsem se ještě víc vyděsila ! Paráda!

Den „D“ se blížil rychlostí blesku, ale já si to pořád nějak nechtěla připouštět. Pak ale nastalo sobotní ráno a mně to postupně začalo docházet. Už dnes! A jak mi to postupně docházelo, tak jsem i já postupně musela docházet tam, kam i král chodíval sám… asi čtyřikrát . Aspoň to nebudu muset řešit během závodu . Pokud teda vůbec vyběhnu. A už jsem si začala nenápadně shánět výmluvu, proč  nemůžu běžet. Bohužel jsem na nic chytrého nepřišla. Potřebovala jsem povzbudit, slyšet, že to dáme, ale manžel mlčel. Mlčel, neusmíval se a tvářil se vážně. Tak ho vůbec neznám (prý se potřeboval soustředit sám na sebe před závodem). Aspoň že ten Vojta se přišel pomazlit.

 

Už zase skáču přes překážky

Z polojasného dopoledne se den přehoupl do trvale deštivého odpoledne. Loni se ten závod běžel asi ve 40 °C a letos bude stěží 15 °C a vytrvalý déšť? Tak to je bomba. O půl jedné jsme odevzdali děti manželovým rodičům a vydali se pro startovní čísla. Nervozita roste. Už jsem vyhlížela Janičku, protože mi bylo jasné, že ona mě hned hodí do klidu. A měla jsem pravdu . Stačilo pár minut s ní a bylo po strachu.

 

Takže když zazněla startovní pistole, s úsměvem na rtech a radostným křikem jsme se všichni rozběhli vstříc mužným náručím ostravských amerických fotbalistů. Když jsme se skrz ně prodrali, čekalo nás první setkání s bahýnkem. A to podlézání ostnatých drátů za asistence milých hasičů, kteří nám pro jistotu svými mohutnými hadicemi vlhčili terén. Kdyby to náhodou málo klouzalo .  No, nebyla to moc příjemná sprcha. A hlavně bylo to plazení nekonečné. Většina lidí tady přišla o svá startovní čísla, takže dál už běželi jen se zavíracími špendlíky . Jak manžel vtipně popznamenal, vypadalo to jako by si připevnili trička k tělu, aby jim nespadla .

Následovala síť, kterou jsme měli přelézt. Takže první setkání s výškami. Překvapivě jsem si s ní poradila celkem hravě. Pomohli jsme pár holkám od Janičky a běželi dál směrem k obávané čtyřmetrové vlně. Už od úterka jsem se jí děsila. Nejdřív jsme s manželem obkoukávali taktiku ostatních a pak se pustili i do vlastních (neúspěšných) pokusů. No žádná sláva to nebyla. Oba jsme to třikrát nebo čtyřikrát marně zkusili, a pak se to manželovi konečně povedlo! Borec můj ! 

Bez něj bych byla ztracená

Pak se nahoře zavěsil za zábradlí a já se ho na druhý pokus dokázala chytit tak, že se mi nakonec podařilo dostat až nahoru. Masakr! V tu chvíli jsem na sebe byla pyšná . Největší hrozba zdolána. Yes! Byla jsem ráda, že adrenalin a vyplavené endorfiny fungují tak, že jsem úplně zapomněla na svůj strach (no úplně ne ). Ovšem u další překážky jsem věděla, že můžu jít rovnou na angličáky (30). Šlo o ručkování na kruzích a následně na lešeňových trubkách. Ha ha ha. 

 

Další překážku tvořil celkem snadný přechod Tatrovky, pomohli jsme holkám od Janči a pokračovali společně k řece Moravici. Tady nás čekala dlouhá cesta vodou a brodění se neskutečně hlubokým bahnem na dně. Za bahýnkem na nás čekal jakýsi vor propletený větvemi s javorovým listím. Ten jsme museli podplavat. Další paráda, zvlášť když jsem si nechtěla zbytečně máčet obličej. Listí jsem měla všude a netušila jsem, kde jsem . No každopádně to byla jedna z lehčích překážek. Oproti té další rozhodně (viz poslední foto).