Kilpi Heroes Race – Můj první překážkový závod

Závodím | Žádné komentáře

Tak to mám za sebou! Přežila jsem a dokonce jsem ulovila i tu vysněnou medaili! Ale ten stres, co závodu předcházel. Fuj. Na to já jsem expert. Sama sebe umím vyděsit pomalu až na pokraj šílenství. Věděla jsem, že i přes nějaké to domácí posilování mám ručičky slabé jako párátka a mých 164 cm mi na mnohých překážkách taky moc nepomůže. Ale co už, dala jsem se do boje, tak z něj nebudu utíkat (i když i takové myšlenky se mi honily hlavou embarassed).

kilpi heroes race

Kilpi Heroes race 2017

Začalo to vlastně už před půl rokem, kdy jsem měla (šílený) nápad, že manželovi k Vánocům Ježíšek nadělí startovné na Heroes race 2017 – údajně nejextrémnější překážkový závod u nás. To jsem ještě netušila, jak toho budu posléze litovat .

Kdo je připraven, není překvapen

 

Už od ledna jsme doma začali ne/pravidelně dvakrát až třikrát do týdne posilovat. TRX, činky a hrazda. Nějaký progres tam viditelný jakž takž byl, ale žádná sláva. Je fakt, že v lednu jsem se nepřitáhla k hrazdě ani jednou, v květnu už jsem to s gumou zvládla aspoň třikrát (dobře já ). Manžel na tom byl samozřejmě nesrovnatelně lépe, je to můj statný muž a hrdina ! A taky téměř dvoumetrový bývalý basketbalista :-). ❤!

Aby toho nebylo málo, tak jsem společně se svými syny začátkem června ochořela a dostala antibiotika. Zrovna teď! Když mě čekal konec ligy a tento „úžasný“ závod. Umím si vybrat načasování. Takže jsem před závodem byla za poslední tři týdny běhat asi tak dvakrát a posilování … o tom ani nemluvit.

Jak se poprdět strachy předem

V úterý před závodní sobotou byl manžel doma a navrhl, že se pojdeme podívat na těch pár překážek, které tam už byly připravené. A to jsme neměli dělat. Když jsem viděla tu čtyřmetrovou „vlnu“ a další překážky, které vyžadovaly horolezecký um a absenci závratí, začala jsem krutě litovat, že jsem nás do toho navrtala. Takže místo, abych se před závodem uklidnila. Tak jsem se ještě víc vyděsila ! Paráda!

Den „D“ se blížil rychlostí blesku, ale já si to pořád nějak nechtěla připouštět. Pak ale nastalo sobotní ráno a mně to postupně začalo docházet. Už dnes! A jak mi to postupně docházelo, tak jsem i já postupně musela docházet tam, kam i král chodíval sám… asi čtyřikrát . Aspoň to nebudu muset řešit během závodu . Pokud teda vůbec vyběhnu. A už jsem si začala nenápadně shánět výmluvu, proč  nemůžu běžet. Bohužel jsem na nic chytrého nepřišla. Potřebovala jsem povzbudit, slyšet, že to dáme, ale manžel mlčel. Mlčel, neusmíval se a tvářil se vážně. Tak ho vůbec neznám (prý se potřeboval soustředit sám na sebe před závodem). Aspoň že ten Vojta se přišel pomazlit.

ČTĚTE TAKÉ:  Plánujeme nový běžecký rok - s rozumem a odhodláním

mazleni

S mazlíkem V.

 

Už zase skáču přes překážky

Z polojasného dopoledne se den přehoupl do trvale deštivého odpoledne. Loni se ten závod běžel asi ve 40 °C a letos bude stěží 15 °C a vytrvalý déšť? Tak to je bomba. O půl jedné jsme odevzdali děti manželovým rodičům a vydali se pro startovní čísla. Nervozita roste. Už jsem vyhlížela Janičku, protože mi bylo jasné, že ona mě hned hodí do klidu. A měla jsem pravdu . Stačilo pár minut s ní a bylo po strachu.

 

Takže když zazněla startovní pistole, s úsměvem na rtech a radostným křikem jsme se všichni rozběhli vstříc mužným náručím ostravských amerických fotbalistů. Když jsme se skrz ně prodrali, čekalo nás první setkání s bahýnkem. A to podlézání ostnatých drátů za asistence milých hasičů, kteří nám pro jistotu svými mohutnými hadicemi vlhčili terén. Kdyby to náhodou málo klouzalo .  No, nebyla to moc příjemná sprcha. A hlavně bylo to plazení nekonečné. Většina lidí tady přišla o svá startovní čísla, takže dál už běželi jen se zavíracími špendlíky . Jak manžel vtipně popznamenal, vypadalo to jako by si připevnili trička k tělu, aby jim nespadla .

startovni cislo

Moje startovní číslo

Následovala síť, kterou jsme měli přelézt. Takže první setkání s výškami. Překvapivě jsem si s ní poradila celkem hravě. Pomohli jsme pár holkám od Janičky a běželi dál směrem k obávané čtyřmetrové vlně. Už od úterka jsem se jí děsila. Nejdřív jsme s manželem obkoukávali taktiku ostatních a pak se pustili i do vlastních (neúspěšných) pokusů. No žádná sláva to nebyla. Oba jsme to třikrát nebo čtyřikrát marně zkusili, a pak se to manželovi konečně povedlo! Borec můj ! 

Bez něj bych byla ztracená

Pak se nahoře zavěsil za zábradlí a já se ho na druhý pokus dokázala chytit tak, že se mi nakonec podařilo dostat až nahoru. Masakr! V tu chvíli jsem na sebe byla pyšná . Největší hrozba zdolána. Yes! Byla jsem ráda, že adrenalin a vyplavené endorfiny fungují tak, že jsem úplně zapomněla na svůj strach (no úplně ne ). Ovšem u další překážky jsem věděla, že můžu jít rovnou na angličáky (30). Šlo o ručkování na kruzích a následně na lešeňových trubkách. Ha ha ha. 

 

Další překážku tvořil celkem snadný přechod Tatrovky, pomohli jsme holkám od Janči a pokračovali společně k řece Moravici. Tady nás čekala dlouhá cesta vodou a brodění se neskutečně hlubokým bahnem na dně. Za bahýnkem na nás čekal jakýsi vor propletený větvemi s javorovým listím. Ten jsme museli podplavat. Další paráda, zvlášť když jsem si nechtěla zbytečně máčet obličej. Listí jsem měla všude a netušila jsem, kde jsem . No každopádně to byla jedna z lehčích překážek. Oproti té další rozhodně (viz poslední foto). 

Původně jsem měla v úmyslu popsat vám alespoň ve zkratce každou překážku, ale to byste to museli číst týden . Takže to zkrátím. Následovaly lehčí (tahání pneumatiky z řeky, přeskok gumy, chůze korytem říčky, hod oštěpem na cíl, chůdy, prolézání rourami), ale i dost obtížné překážky (ručkování na bradlech, šplh na laně na strom a do sítě, shyby atd.). Často jsem využila pomoci mého hodného a krásného manžela. Bez něj bych si často ani neškrtla. Ještě že mám doma takového siláka  

Když jsme se blížili k posledním překážkám, byli jsme mokří, promrzlí, ruce nás pálily, ale přesto jsme měli úsměv na tváři a ochotně jsme skočili do dalšího ledového kanálu (La Manche ), kde jsme se proplazili trubkama, podplavali pneumatiky a znovu to samé. Jen jsme vylezli z vody a už jsme do ní zase museli vlézt – třikrát – čekaly nás totiž tři vyhloubené jámy, které oddělovala nahromaděná hlína, kterou jsme museli přelézat. V podstatě hračka. Jen kdyby to nesmrdělo po kravském hnoji, nebo po čem . Poslední překážku jsme vzdali, aniž bychom ji vůbec zkusili zdolat. Už od úterý jsme věděli, že je to marné. Naštěstí za to už nebyly angličáky. Takže jsme si jen oběhli trochu delší kolečko a pak už nás čekala jen cílová rovinka .

posledni prekazka

Trénink na poslední překážku

Ruku v ruce jsme s manželem běželi do cíle. Když jsem viděla cílový čas, tak jsem ho popohnala, ať to stihneme před 16. hodinou a povedlo se! Celkový čas 2:29:50. Nechápala jsem, že jsme běželi tak dlouho, ale ten pocit z protnutí cílového oblouku… ten si budu pamatovat navždy. Kombinace hrdosti, nadšení z překonání sebe sama a příjemná únava. A dostala jsem svou vysněnou medaili!!! 

 

Když myslíš, že už nemůžeš, můžeš ještě dvakrát tolik

Na začátku jsem to chtěla vzdát. Moje vnitřní strachy se snažily převálcovat mé odhodlání. Naštěstí se jim to nepodařlo, a já se jim mohla postavit. Dělala jsem sice asi 120 angličáků, ale úspěšně jsem překonala překážky, kterých jsem se nejvíce obávala. A o tom to je. Překonat sebe sama. Poprat se svými kostlivci ve skříni. Zatnout zuby a vyběhnout tu zpropadenou čtyřmetrovou vlnu! 

 

medaile

Je to domaaaa

 

Manžel se s obavou ptal, jestli mi to stačilo, nebo jestli ho do toho budu zase nutit. V tuto chvíli musím říct, že jsem ráda, že jsem si to zkusila, ale na opakování netrvám. Neříkám, že mě Janička neukecá, abych to za rok běžela zase, ale to už bych chtěla být někde jinde, co se svalové kondice týče. Je sice super, že s pomocí zvládnete většinu překážek, ale zvládnout je sám…. to je výzvasakra !

 

A co vy? Vyžíváte se v překážkových závodech, nebo máte radši klidnější, ale o to rychlejší „hladké“ závody?