Krosový přebor potrápil nohy, ale potěšil oko běžcovo

Neděle 8.10.

8:00 

Prší. Opět. Opět to vypadá na závodění v dešti. A to bylo včera celý den tak krásně. No nic, oblíkám se, snídám vajíčka, které připravil manžel, a koblihu (sladká snídaně před závodem nesmí chybět!).  Mezitím zjišťuju, jestli se mi podařilo přesvědčit parťačku Janičku, aby běžela se mnou. Samozřejmě, že jí to nedalo , a nakonec ani jejímu příteli.

9:33

Už tradičně nestíhám, a to ještě v ruce držím pytel s odpadky, které mi na poslední chvíli strčil do ruky můj muž. No nic, dávám se do běhu, odpadky z dálky zkušeně odhazuji do otevřeného kontejneru a pospíchám na smluvené místo.

9:35

Uf. Jsem tu naprosto přesně, ale už nemůžu. Ten běh mi takhle po ránu vůbec nedělá dobře . O dvě minutky později a boji s posuvnými dvěřmi nastupuji do auta a jedeme na Přerovec. Janča je jaksi nervózní a už teď mě proklíná . A to ještě netuší, co jí čeká o hodinu později .

9:55 

Jsme na místě a jdeme si pro startovní čísla. Líbí se mi jak se na těch místních menších závodech potkávají ve velké míře stále stejní lidé. Po první sezóně v lize už si dokonce pamatuju jména většiny spoluzávodníků, a to je s mojí pamětí co říct . Už vím, která závodnice mi ukáže záda, a kterou bych naopak mohla pokořit já.  Jsme tady vlastně jedna velká rodina. A to je super. Horší je, když se na startu objeví neznámá ženská tvář. Potencionální hrozba .

10:26

Nervozita stoupá, jdeme se řadit na start. Všichni poskakují, hecují se, nebo jen nervózně přešlapují. Strkám Janču blíž ke startovní čáře, ať neztrácíme drahocené vteřinky (hahaha). Naposledy jí slibuju, že dnes poběžíme spolu a na pohodu. První místo v jediné ženské kategorii bylo jasné (přijela totiž skvělá maratonská běžkyně Petra Pastorová) a na ta další dvě jsem si ambice rozhodně nedělala. Ale bodíky do ligy jsou potřeba, takže úplně vypustit jsem ten závod nechtěla…

10:30

A jdeme na to, obíháme fotbalové hřiště a vydáváme se vstříc prvnímu, dvoukilometrovému, stoupání. Byli jsme poučeni, že většina trasy vede úzkými lesními cestičkami a to se hned po vběhnutí do lesa potvrdilo. Proto je hned ze startu takový šílený krpál, že. Startovní pole se pěkně roztrhalo podle síly v nohách a trénovanosti. My jsme si s Jančou běžely tak nějak akorát. Ke konci kopce nás teda předběhlo pár běžců a bohužel i běžkyň, ale věděla jsem, že ještě není nic ztraceno. Síly budou ještě potřeba, takže není dobré se urvat hned ze začátku.

Tempo prvního kilometru bylo ještě super (06:02), tempo druhého tragické  (08:08). Naštěstí následovalo 800 m dlouhé klesání, kde jsme si mohli jakž takž odpočinout.

10:50

Máme za sebou tři kilometry, přebíháme lesní silnici a vbíháme zpět na měkkou přírodní cestu. A když myslím měkkou, tak mám na mysli tmavě hnědé brutální bahno, ve kterém jsme se brodili až po kotníky . Chvílema to vypadalo, že dál poběžím naboso, protože se botám vůbec nechtělo z bahna ven. No a to byl teprve začátek dalšího kilometrového stoupání. Bahna sice ubývalo, zato sklon se nepříjemně zvyšoval. Co chvíli jsem se ohlížela, abych zjistila, jestli se Janča drží za mnou a snažila jsem se jí povzbuzovat (jak jsem měla nakázáno).

Když jsme se vyplazili nahoru, tešili jsme se na seběh. To jsme ale netušili, že to bude cestou pokrytou dalším dost výživným bahnem. Takže místo toho, abychom nahnali pár vteřin, jsme se všichni snažili co nejbezpečněji dostat o pár desítek metrů níž. Řekla bych, že se tady pár lidí „vykoupalo“ (soudě podle stavu oblečení některých závodníků v cíli ). I mně se to málem podařilo.

 

11:03

A jak už to tak bývá, co seběhnete dolů, si musíte zase pěkně vyšlapat nahoru. Naštěstí měly moje nohy zatím dostatek sil, takže ta stoupání pro ně nebyl zas tak velký problém (oproti loňsku). Znovu jsem hecovala Janču a snažila se jí popohnat. Pak jsem zaběhla za malé jehličnaté stromky, kde se cesta pomlo rovnala a já pocítila příliv nové energie. Nohy zrychlily a hlava se dostala do závodního módu. V tu chvíli jsem v sobě řešila velké dilema. Využít čerstvě nabytý potenciál, nebo dodržet slovo a doběhnout závod po boku kamarádky…

Chvíli jsem držela tempo a uvažovala. Po šestém kilometru bylo rozhodnuto. Z dálky jsem viděla občerstvovačku a jednu slečnu běžkyni, která se u ní zastavila. Závodník ve mně se naplno probudil a já si řekla, že „jí dám“. Naposledy jsem se ohlídla a zrychlila. Na občerstvovačce jsem čapla jenom banán, oběhla slečnu a nechala se unášet na vlně endorfinů. Za chvíli jsem zahlédla před sebou další běžkyni. Pomalu jsem ji začala stahovat.

11:20

Po sedmi kilometrech jsme se zase na chvíli dostali na asfalt. A pak následoval nejhorší kopec závodu. Pořadatelé sice každý rok trasu mění, ale jsou tak hodní, že nás o toto stoupání nechtěli připravit. Přesně si pamatuju, jak jsem loni touhle dobou už úplně umírala a tenhle kopec jsem lezla po čtyřech. Letos mě už ale nepřekvapil a já se do něj s chutí rozběhla.  ten běh mi vydržel první tři metry, pak už jsem musela přejít do chůze, ale dalo se to. A jelikož jsou pořadatelé opravdu vtipní, tak na vrcholu vždy posadí fotografa, který si s radostí fotí zoufalost v závodníkových očích . 

Pak už následovala příjemná část závodu. Terén už se jen mírně vlnil a my běželi krásnou přírodou, hustým lesem, kde voněly houby a u cesty stály celé rodiny červených muchomůrek. Podařilo se mi předběhnout tu další slečnu, jednoho pána a dva mladé kluky. Na dohled jsem měla další dva chlapíky, které jsem při seběhu po zpevněné cestě dokonce i předběhla. „Druhý dech„, jsem zaslechla a snažila se jim co nejvíc utéct. 

11:44

To se mi i na chvíli povedlo, ale když jsme se dostali na poslední stoupání, tak mi vytuhly nohy a chlapci se zase dostali přede mě. Ale to už jsme pomalu vybíhali z lesa. Pod lesem jsem rychlostí blesku seběhla travnatý (z)kopec a vběhla zpět mezi domy. Stejně jako loni jsem byla na posledním rozcestí zmatená a nevěděla, kudy dál (jedna šipka by neuškodila :-). Nebýt jednoho doběhnuvšího závodníka, který se šel projít, tak bych tam bloudila ještě teď. 

11:50

Znovu oběhnout fotbalové hřiště a hurá pod „vítězný oblouk“. Vypínám hodinky s výsledkem 1:21:30. Průměrné tempo 6:32. Je to sice zlepšení od minulého roku, ale… 

 

Ale co Janča? Ta mě roztrhne, až doběhne. Slíbila jsem jí, že poběžíme spolu a já jí sprostě zdrhla. Nakonec doběhla jen chviličku po mně. Bylo vidět, že není úplně nadšená, že mě vidí . Nechala jsem jí chvilku na vstřebání emocí a pak jsem se snažila žehlit :-). Nakonec mě vzala na milost. Důkazem budiž poslední fotka, kde se zase krásně směje ;-).  

 

Musím pochválit pořadatelé za perfektní závod. Trať byla sice víc než náročná, ale ta úžasná krajina kolem všechnu bolest pohltila. Na tenhle závod jsem se moc netěšila, ale nakonec jsem si ho i užila. Tak za rok znovu ;-).

 

A jak jsem slíbila, tak plním.

Slevový kód na epesní barevné kompresni podkolenky Drillo dle vlastního výběru je tu. Při objedávce zadejte kód maratonmama a automaticky získáte slevu 150 Kč.