Pot a dřina ve stínu Ještědu aneb Moje první RunTour

Závodím | Žádné komentáře

Follow my blog with Bloglovin

Když jsem se dozvěděla, že jsem vyhrála startovné na libereckou RunTour, tak jsem tomu nechtěla ani uvěřit. S pocitem nadšení ale přišlo i velké dilema. Jak to sakra udělat. Liberec je od Opavy minimálně 5 hodin cesty autem, běží se až v podvečer a co na to vůbec řekne manžel innocent?  

Když tě miluje, není co řešit

Musím toho mého muže veřejně glorifikovat. Je prostě úžasné, jak mě v mé běžecké vášni podporuje, hlídá kluky, když potřebuju trénovat a navíc se mnou bez řečí, ochotně a snad i rád objíždí všechny závody, které si vymyslím innocent. Bez něj bych na maraton nikdy natrénovat nedokázala. DĚKUJI, LÁSKO!

A jedemeee

Vyrážíme směr Liberec – bez dětí 😍

Výlet do Liberce začal u mého tatínka, kterému jsme odevzdali naše zlatíčka (3,5 a 1,5 roku) – bylo to jejich první hlídání přes noc u dědečka, takže jsem z toho byla značně nervózní! No ale není čas ztrácet čas a my vyrážíme směr Liberec, zaběhnout závod a užít si konečně jeden druhého. Dlouhou cestu jsem využila ke krátkému zdřímnutí a ve 12 hodin jsme dorazili do Lidových sadů, kde už pořadatelé chystali zázemí RunTour. Vyzvedla jsem si runtourácký baťůžek a číslo a vyrazili jsme zpět do centra k hotelu, kde jsme se ubytovali.

 

Před týdnem Praděd, dnes Ještěd

Hlava sice chvíli protestovala (musela jsem tu postel vyzkoušet) a snažila se mi naznačit, že šlofíček by byl lepší než se teď harcovat na vrchol Ještědu, ale čas byl neúprosný a my neměli na výběr – teď nebo kdovíkdy jindy, jestli vůbec… No a samozřejmě to stálo za to. Na Ještědu jsem ještě nikdy nebyla a byla jsem zvědavá, jak vypadá ve skutečnosti. Vyšplhali jsme tam, pokoukali, dali si kafíčko a museli jet zase zpátky. 

Prý to bude trochu do kopce…

Šup do běžeckého a jedeme zpět do Lidových sadů. Tady už panuje skvělá běžecká atmosféra, dobíhají závodníci z 5km trasy a já se rozhlížím, jestli nezahlédnu Verču z Jeden měsíc běžce, od které jsem startovné vyhrála. A za chvíli koukám, že stojím přesně naproti ní .  Prohodily jsme pár slov a já začala pociťovat lehkou nervozitu. Ani ne tak ze závodu, jako spíš ze svých útrob . TOI TOIka to jistila, ale nebyla jsem si jistá, že byl problém vyřešen definitivně . No uvidíme.

ČTĚTE TAKÉ:  Krosový přebor potrápil nohy, ale potěšil oko běžcovo

Čekáme na poslední závodnici na 5 km, aby nás mohli pustit do koridoru. Odměnili jsme ji bouřlivým potleskem a už se hrnuli zaujmout nejvýhodnější startovní pozici. Byla jsem přihlášená do druhé vlny, ale raději jsem na startu couvla, ať nepřepálím začátek. Stejně je to prý trochu do kopce.

TROCHU??? Ty vo.e! Od startu se cesta pozvolna zvedala až jsem se ocitli uprostřed příšernýho krpálu. První dva kilometry jsme v podstatě jen stoupali. Moje nohy. Už jsem cítila jak se mi zapalují „lejtka“, stehna i pr.elka ! Následovala trochu snesitelnější část trasy a občerstvovačka. Ta bodla.

RunTour LBC I

Foto z občerstvovačky

Pak už to jakž takž šlo a převažovaly terénní seběhy. Ale když už mě netrápily kopce, opět se ozvaly střeva. No paráda. Křáků je tu dost, ale už tak bude můj čas tragický, natož kdybych tu ještě někde trůnila. Musím se přesvědčit, že to vydržím. Místo skrz ZOOlogickou zahradu (jak slibovali v propozicích) jsme běželi jen kolem ní, což bylo velké zklamání. Viděla jsem jen pár pelikánů. Ale to už jsme se blížili zase k místu startu, respektive cíle, respektive do poloviny závodu. Máme za sebou 5 km.

No… a pro velký úspěch si to dáme ještě jednou. Manželovi, který stál kousek za startem jsem gestikulovala, že asi brzo umřu a vydala jsem se s novým odhodláním vstříc dvoukilometrovému stoupání. Podruhé už to docela šlo, ale stehna pálila jako čert. Těšila jsem se na občerstvovačka a následující klesání.

Vyjde to, nebo nevyjde?

Dočkala jsem se a jak nohy dovolily, jsem zrychlila. Což mělo samozřejmě za následek i rozvlnění mých střev 😱. A teď už to vypadalo fakt bledě. A další dilema bylo na světě. Dřepnout do křáku a ulevit si? Zrychlit ať jsem co nejrychleji v cíli? Nebo běžet se staženou prdkou a doufat. Nezbylo mi nic jiného než se spokojit s třetí možností. U ZOO to bylo nejhorší, ale jak se blížil poslední stoupák k cíli, tak jsem věděla, že je to v suchu a já doběhnu taky v suchu 😂. Uff .

ČTĚTE TAKÉ:  Kobeřický půlmaraton aneb všechno je v hlavě!

Fanoušci byli super, povzbuzovali a hnali nás do cíle. Na posledních deseti metrech jsem se snažila ještě přespurtovat tu zrzku co mě před chvíli předběhla a vděčně jsem se smířila s jinak moc neuspokojivým (čistým) časem 55:29. Ale na to, že nemám natrénované kopečky, to jde. Statistiky zní líp: 23. v kategorii žen do 39 let (ze 79)a 204. celkově (ze 409). Takže jsem v lepší polovině. Spokojenost. Jo a s tou zrzkou jsme nakonec měly úplně shodný čas .

 

Po sprše a bleskovém zkulturnění jsme vyrazili na véču a po sto letech do kina. Volba filmu byla jasná hned – Po strništi bos – úžasný film, který jsem samozřejmě zase obrečela. Určitě za to ale mohlo to víno, které jsme si propašovali do hlediště, ale pšššššt! Cestou z kina jsme se ještě stavili na drink a prošli se krásným historickým centrem Liberce.

Po bohaté hotelové snídani jsme se vydali zpět do RK pro kluky, kteří hlídání samozřejmě zvládli bravurně (až na totálně sedřený nos Štěpánka) a pak už rychle domů. Byl to úžasný výlet, který jsme si s manželem moc užili. Víc takových…

Ještě jednou děkuji, Verčo 😉!

 

Kdo byl taky na RunTour? Jak se Vám líbila trasa, zázemí a tak celkově všechno kolem?