Prý to bude trochu do kopce…

Šup do běžeckého a jedeme zpět do Lidových sadů. Tady už panuje skvělá běžecká atmosféra, dobíhají závodníci z 5km trasy a já se rozhlížím, jestli nezahlédnu Verču z Jeden měsíc běžce, od které jsem startovné vyhrála. A za chvíli koukám, že stojím přesně naproti ní .  Prohodily jsme pár slov a já začala pociťovat lehkou nervozitu. Ani ne tak ze závodu, jako spíš ze svých útrob . TOI TOIka to jistila, ale nebyla jsem si jistá, že byl problém vyřešen definitivně . No uvidíme.

Čekáme na poslední závodnici na 5 km, aby nás mohli pustit do koridoru. Odměnili jsme ji bouřlivým potleskem a už se hrnuli zaujmout nejvýhodnější startovní pozici. Byla jsem přihlášená do druhé vlny, ale raději jsem na startu couvla, ať nepřepálím začátek. Stejně je to prý trochu do kopce.

TROCHU??? Ty vo.e! Od startu se cesta pozvolna zvedala až jsem se ocitli uprostřed příšernýho krpálu. První dva kilometry jsme v podstatě jen stoupali. Moje nohy. Už jsem cítila jak se mi zapalují „lejtka“, stehna i pr.elka ! Následovala trochu snesitelnější část trasy a občerstvovačka. Ta bodla.

Foto z občerstvovačky

Pak už to jakž takž šlo a převažovaly terénní seběhy. Ale když už mě netrápily kopce, opět se ozvaly střeva. No paráda. Křáků je tu dost, ale už tak bude můj čas tragický, natož kdybych tu ještě někde trůnila. Musím se přesvědčit, že to vydržím. Místo skrz ZOOlogickou zahradu (jak slibovali v propozicích) jsme běželi jen kolem ní, což bylo velké zklamání. Viděla jsem jen pár pelikánů. Ale to už jsme se blížili zase k místu startu, respektive cíle, respektive do poloviny závodu. Máme za sebou 5 km.

No… a pro velký úspěch si to dáme ještě jednou. Manželovi, který stál kousek za startem jsem gestikulovala, že asi brzo umřu a vydala jsem se s novým odhodláním vstříc dvoukilometrovému stoupání. Podruhé už to docela šlo, ale stehna pálila jako čert. Těšila jsem se na občerstvovačka a následující klesání.

Vyjde to, nebo nevyjde?

Dočkala jsem se a jak nohy dovolily, jsem zrychlila. Což mělo samozřejmě za následek i rozvlnění mých střev 😱. A teď už to vypadalo fakt bledě. A další dilema bylo na světě. Dřepnout do křáku a ulevit si? Zrychlit ať jsem co nejrychleji v cíli? Nebo běžet se staženou prdkou a doufat. Nezbylo mi nic jiného než se spokojit s třetí možností. U ZOO to bylo nejhorší, ale jak se blížil poslední stoupák k cíli, tak jsem věděla, že je to v suchu a já doběhnu taky v suchu 😂. Uff .

Fanoušci byli super, povzbuzovali a hnali nás do cíle. Na posledních deseti metrech jsem se snažila ještě přespurtovat tu zrzku co mě před chvíli předběhla a vděčně jsem se smířila s jinak moc neuspokojivým (čistým) časem 55:29. Ale na to, že nemám natrénované kopečky, to jde. Statistiky zní líp: 23. v kategorii žen do 39 let (ze 79)a 204. celkově (ze 409). Takže jsem v lepší polovině. Spokojenost. Jo a s tou zrzkou jsme nakonec měly úplně shodný čas .

Po sprše a bleskovém zkulturnění jsme vyrazili na véču a po sto letech do kina. Volba filmu byla jasná hned – Po strništi bos – úžasný film, který jsem samozřejmě zase obrečela. Určitě za to ale mohlo to víno, které jsme si propašovali do hlediště, ale pšššššt! Cestou z kina jsme se ještě stavili na drink a prošli se krásným historickým centrem Liberce.

Po bohaté hotelové snídani jsme se vydali zpět do RK pro kluky, kteří hlídání samozřejmě zvládli bravurně (až na totálně sedřený nos Štěpánka) a pak už rychle domů. Byl to úžasný výlet, který jsme si s manželem moc užili. Víc takových…

Ještě jednou děkuji, Verčo 😉!

Kdo byl taky na RunTour? Jak se Vám líbila trasa, zázemí a tak celkově všechno kolem?