O krok blíž svému snu

Trénuji na maraton | Žádné komentáře

,Už dlouho jsem chtěla hodit batoh na záda, obout botasky a vydat se vstříc novým cestám a desítkám pohodových kilometrů. S blížícím se jarem byl tento malý sen čím dál reálnější. A teď se konečně naskytla skvělá příležitost. Už se stačilo jen rozhodnout, jestli do toho jít, nebo ne.

Batoh na záda, mapu do ruky a vyrazit

Víkendový plán byla jasný. V sobotu po obědě jedeme k manželovým rodičům do 25 km vzdálené vesničky. Už několikrát jsem si pohrávala s myšlenkou, že tam doběhnu po svých, ale nikdy jsem ještě nesebrala dost odvahy. Copak vzdálenost, ta by šla, ale ty kopceuf.

plan-behu

Důkladná příprava trasy

No, v pátek jsem začala studovat nejlepší trasu, abych nemusela po silnici (hlavní tah na Olomouc). Mapy ukazovaly cca 26,3 km. Ok, může být. Okolí Opavy ještě neznám dokonale, tak jsem si radši udělala pár poznámek 😀 a vzala s sebou i mapu. Ne, že by mi v případě nouze k něčemu byla :-D. Trasa byla v pátek večer připravena a já jsem konečné rozhodnutí nechala na ráno. S prvním otevřením oka (v 5 ráno, když vstávali oba naši raubíři) jsem věděla, že poběžím. Jasná obloha, slunce svítilo na plné pecky, takže bylo rozhodnuto. Dám brzký oběd, uspím kluky a vyběhnu. Než se vyspí, budu mít za sebou alespoň půlku cesty.

Vše vycházelo přesně podle plánu a ve 13.15 jsem už stála před domem a čekala až hodinky chytnou GPS. Aaaaa. Start. Chtěla jsem si běh užít, nikam nespěchat, ale nohy běžely po třídenní pauze jako splašené. Nejdřív po rovince, polní cyklostezkou, kolem zelených polí a malé strouhy. Za chvíli jsem byla u Stěbořického rybníku (viz foto), kde jsem si dala krátkou zastávku na zprávu manželovi s instrukcemi ohledně balení věcí s sebou, foto a kochání. Krásné místo. Ale rychle dál, ať mi neztuhnou nohy.

rybnik-steborice

Stěbořický rybník

Soukromý policejní doprovod 😀

Kousek za rybníkem už jsem musela na silnici a přišel první větší stoupák. Nohy byly stále plné síly a kopec nekopec sprintovaly dál. V půlce obce si zrovna balili svoje fidlátka dva policisté a odjížděli pryč. Jaké bylo moje překvapení, když se za pár minut objevili po mé boku a jeli na druhou stranu. Asi si spletli cestu, řekla jsem si. Ale když jsem je o další dvě minutky viděla jet zase proti mně, bylo mi jasné, že se chlapci nudí :. Takhle kolem mě projeli ještě dvakrát, než jsem odbočila zpět na cyklostezku a zmizela jim. Potěšilo mě, že mi kluci chtěli na mé cestě pomáhat a chránit mě :-D.

Po 13 kilometrech jsem začala cítit levou nohu… ne, že by byla tak zpocená, až by byla cítit, ale pravděpodobně jsem měla šev nových kompresek (recenze zde) na nevhodném místě. Nepříjemně se mi odírala o prst, takže jsem shodila botky a upravila ji. Krev nikde, takže jsem usoudila, že zranění nebude veliké. Po rozběhnutí jsem prstík ještě chvíli cítila, ale čo bolí, to prebolí. Čekaly mě jiné starosti :-/ .

Btw. kluci už jsou vzhůru a za chvíli budou vyrážet. Dřív než oni tam nebudu, ale bude to těsně .

test-ponozek

Proběhla jsem Litultovicemi a po 17 km se dostavila první menší krizička. Bylo to zrovna na dlouhém táhlém stoupání, ale věděla jsem, že mě za chvíli čeká fajný seběh, takže jsem neztrácela naději. Tam jsem si spravila chuť. A psychicky jsem se začala připravovat na brutální stoupák po neznámé lesní cestě. To bude mňamka! Pilný mlýn. Šup přes vlakový přejezd a za ním už se začínají zvedat nebezpečné serpentýny. Věděla jsem, že na první vracečce musím uhnout ze silnice do lesa a pak se dát někam doprava . Zhruba.

rozcestnik

Lesní nápověda

Tak jdeme na to. Přeskákat bahýnko a začít stoupat vzhůru. Šlo to pomalu, ale to mi nevadilo, protože jsem se kochala naprosto úžasným lesním údolím, které kopírovalo koryto malé bystřiny pode mnou. Příroda jako z pohádky, nad potůčkem na druhém břehu strmý kopec. Vyfotila bych vám to, ale radši jsem si to užívala sama. Fotky taková místa stejně nikdy nedokážou zachytit tak dobře, jako naše oči.

ČTĚTE TAKÉ:  Patnáctka na banditu

bahno-les

Začátek pekla 😀

Hned jsem věděla, že tady nejsem naposled. To jsem měla ještě sílu jakž takž běžet. Když už jsem se blížila k místu, kde jsem se měla napojit zpět na silnici, začala jsem poočku kontrolovat nedalekou asfaltku, jestli neuvidím naše zelené autíčko. A přesně, jak jsem předpokládala, za chvíli jeli kluci okolo. Byla jsem na dohled, tak jsem mávala, div jsem nevzlítla, a oni si mě všimli :-). Strouhla jsem to teda na silnici rovnou. Krátce jsme pokecali a pak mě moji hoši nechali napospas zbylým dvěma kilometrům šíleného stoupáku. Minula jsem krásný mini větrný mlýn, krásné zahrádky a hledala odbočku směrem do polí.

Tempo vem čert

Tohle? Jako vážně? Doteď jsem myslela, že cesta příkřejší už být nemůže… omyl. Tady už jsem běh vzdala úplně. Chůze je taky pohyb vpřed ! Ta cesta k vytoužené silnici, která už bude po rovině, se zdála nekonečná. Ale ten výhled, když jsem se otočila! Pohled pro bohy! To stoupání se přeci jen vyplatilo. Rozsáhlá pole, louky, v dálce hory, snad i Praděd byl vidět (Ještěd to nebyl, to vím určitě :-D). No úžasné! Ale ještě lepší bylo spatřit ten vyhřátý asfalt! Konec utrpení a posledních by voko 5 km přede mnou.

Moravice. Konečně! Poslední vesnice před cílem a báječný dlouhý kopec DOLŮ! Konečně mám zase nějaké ucházející tempo/km (5:41). To je sen, krátce před smrtí ! No jo, ale když seběhnete dolů, musíte zase nahoru. Jáj. Bolelo to, uvažovala jsem, že už to dojdu, ale MaratonMama se nevzdává! Za chvíli jsem byla nahoře a už jsem se viděla na zahradě u svých fajných tchánovců. Naštěstí jsem měla před sebou krátké klesání, trošku delší stoupání a pak už jen další klesání a víceménně rovinku.

Když jsem míjela novolublickou značku, byla jsem šťastná. O pár metrů dál se ke mně přidal nějaký malý černý čo…. vořech :-). Chvíli jsem z něj měla strach, ale když jsem viděla, že se mě bojí víc, tak jsem mu utekla.

ČTĚTE TAKÉ:  Slabší týden za námi, lepší před námi

hodinky-chytre

Je to tam!!!

Posledních pár metrů z kopečka, oběhnout hřiště a pak už vítězoslavně proběhnout cílovou brankou. Vyšlo mi to naprosto přesně! 26.00 km! Závěr mi zkazil průměrné tempo, ještě v Pilném mlýně to bylo 5:49 min/km, ale co bych chtěla po 447 nastoupaných metrech :-).
Rozrazila jsem branku a s úsměvem na tváři jsem napochodovala na zahradu, kde na mě nechápavě hleděli, že žiju a ještě k tomu se usmívám od ucha k uchu !

Neběžela jsem pro jejich obdiv, běžela jsem, protože běh miluju, protože mě běh osvobozuje a naučil mě vážit si sebe sama. A taky, abych se mohla kochat tou úžasnou přírodou, kterou bych jinak ani neměla možnost poznat. Ten pot a dřina prostě stojí za to! Kdo běhá, ten ví. Kdo neběhá, ten to nikdy nepochopí.

Za buřta i na konec světa

Odměnou mi byl pořádný buřt opečený pěkně tradičně na ohni. Přesně jako za dob mého dětství. To prostě stálo za tu dřinu! A nějak se k tomu maratonu propracovat musím. Jen už vím, že až budu příště natahovat svůj nový nejdelší běh, tak to bude po rovince :-D. Takže to vidím na výlet vlakem do Krnova a běžmo po cyklostezce zpět.

Kdo se přidá :-D?

mapa-steborice-opava