Silesia kros maraton – masakr v přímém přenosu

Závodím | Žádné komentáře

Silesia kros (1/2) maraton byl prvním krokem na mé cestě od půlmaratonu k maratonu. A že to byl ukrutně náročný „krok“. To je tak, když se člověk přihlásí na závod, aniž by věděl, jaké převýšení ho čeká 😄. No… byla jsem dost překvapená a moje nohy také.

 

Vypadalo to na krásný den

Ale pěkně od začátku. Probudila jsem se do krásného slunečného rána, venkovní teplota byla na konec října také příjemná (kolem 10 °C). No prostě to vypadalo na pohodový 23km výběh se sluncem v zádech a úsměvem na tváři. Jak moc jsem se pletla 😄.

Startovní číslo jsem si vyzvedla den předem, takže jsme jeli rovnou na místo startu (Raduň). Zde už se na orosené trávě rozcvičovalo a rozbíhalo mnoho natěšených borců. Vydala jsem se tedy taky rozklusat… aaaa mokrooo… na slunci úžasně se třpytící rosa mi najednou nepřijde tak romantická… a co to bahno? No, rozklus jsem zkrátila na maximální minimum a šla se protáhnout. Přijeli jsme akorát, takže jsem ani nestihla vychladnout a už jsme startovali.

Do kopce. Táhlé stoupání do Vršovic si nás pěkně rozebralo a nejlepší borci se nám pomalejším ztratili v dáli. Při prvním vytouženém seběhu jsem je zahlédla na protějším kopci. Jo. Když kros, tak pěkně nahoru dolů skrze louky a pole (opravdu jsem si měla zjistit převýšení dopředu!). Našla jsem si svoje tempo a pokračovala směle dál. Jako nedávná náplava z východních Čech jsem vůbec netušila, kde jsem. Až po delším příkrém seběhu jsem poznala Kajlovec (aspoň myslím, že to byl on :-D).

 

Sjezdovka? Jako vážně?

Dostali jsme se mezi domy, zatáčka-vracečka, kouknu před sebe – výš – ještě výš… Co to je? Sjezdovka? Jako vážně?

OK „běžím“ tempem kulhavého hlemýždě vstříc nepříjemnému stoupání.

Nahoře sotva popadám dech, ale trať se narovnává, tak odvážně pokračují dál. Seběh lesem, částečně po asfaltce, ale cítím těžké nohy, takže neumím zrychlit, jak bych chtěla.

 

hradec zamek

Zámek v Hradci nad Moravicí

Proběhneme mezi domy a následuje – jak jsem po shlédnutí mapy předpokládala – stoupání k zámku v Hradci nad Moravicí. Nakonec to není tak strašné a na vrcholu čekala odměna v podobě občerstvovačky. Vodu, pár rozinek (snad neublíží) a běžíme dál. Už se těším na cestu dolů k řece. Chyba lávky 🤦‍♀️! Běžíme od „červeného zámku“, kolem Bílé věže, dál dozadu, a míjíme cestu dolů…

My běžíme na Bezručovu vyhlídku??? No to neee… V protisměru se z kopce řítí viditelně zdatnější borci (později jsem zjistila, že to byli běžci z prvních pozic). Jeden z nich se na mě soucitně usmál (asi jsem vypadala  dost tragicky 😄) a povzbudil mě. Strašně moc mi to pomohlo a na chvilku jsem zrychlila. Nadšení mě brzy opustilo. Cesta neznámým lesem, rozbahněnou pěšinou, převážně do kopce je demotivující. V posledním stoupání mě předběhla jedna běžkyně, prohodily jsme pár slov a už jsem jí koukala na záda. Silnice, vlevo nějaký obezděný park… kam teď? Fáborky nikde.

 

Konečně vytoužené klesání

Logicky jsem usoudila, že bych se měla vydat doleva. Naštěstí potkávám červenobílé praporky, tak spokojeně běžím dál… z kopce! Jupí! Po chvilce míjím onu Bezručovu vyhlídku, předbíhám běhnu, která mě před chvílí předběhla a v dálce vidím další běžce. Běžím co můžu, někde ty vteřiny nahnat musím, oči plné slz, prd vidím, hlavně rychle střídat nohy, ať se tady teď nevymelu.  Pořadatel na trati s dalšími lidmi povzbuzuje a ukazuje, že mám pokračovat dolů. Proč ne. To mě baví.

Předbíhám další běžkyni a za chvíli i „hokejisty“ – známý mých známých, které znám od vidění😄. Říkám si „dobrý“, snad jim trochu uteču. A valím dál. Lesní cesta plná listí, kamení a klacků mi připomíná, že nemám úplně nejideálnější běžecké boty na tento vlhký a kluzký povrch. Pravá, levá, obavy musí stranou.

A jsme dole, na louce, kde za půl roku budeme svádět boj s Heroes Race. Teď už by to měly být jen rovinky. To by šlo. Kdyby mi za chvilku totálně nevytuhly nohy. Další občerstvovačka, dva kelímky vody, rozinky a už své těžké nohy přesvědčuju k dalšímu rozběhu. Probíháme Hradec nad Moravicí, skrz město i po břehu Moravice – jindy bych si tuto trasu určitě užila, ale nohy jsou poznamenané předchozím stoupáním.

 

Nekončící konec

Za chvíli jsme v Brance (ano, odtud pochází vaše Brano, které zavírá samo 😄) a po poslední občerstvovačce pokračujeme dál. 18 km v unavených nohách, vím, že to nevzdám, ale cesta po levém břehu Moravice směrem k cíli se strašně táhne, je tak trochu nezáživná a vůbec neutíká.

Před sebou vidím běžce – toho dám – nebo ne…? Nohy bolí, těžknou, další krátké výběhy a seběhy jim dávají zabrat. Sem tam rozbahněný okraj pole, do kterého se mi lepí boty a kilometry nepřibývají. Konečně splav u Panského mlýna. Už tam budem!

Z běžce přede mnou je rázem chodec. Opravdu ho předbíhám a povzbuzuju: „Už tam budeme, pojďme.“ On, očividně značně unaven, se zmůže jen na: „No joo.

Běžím dál a na hodinkách vidím, že se blížím ke slibovaným cílovým 23 kilometrům. Jo! 23 km pod 2 a půl hodiny – dnes neběžím na čas, ale tohle jsem si chtěla splnit.

 

A kde je cíl?

500 m cil

Za 500 m budete v cíli

Po chvilce míjím strom s nápisem cíl 500 m. Cože? Tak daleko? Sbírám poslední síly, zatáčka, další splav, další zatáčka a na konci polňačky už vidím vysněnou metu. Proti mně vyklusávají doběhnuvší závodníci, někteří shovívavě povzbuzují, oceňuji to. A už pod cílovým obloukem vidím manžela a naše dva rošťáky. Konečně!

S vypětím všech sil vbíhám do cíle. Naprosto vyčerpaná, ale šťastná. Vědět, do čeho jdu, tak do toho určitě nejdu 😄.

Konečné skóre: 23,8 km, 2:33:39, převýšení cca 450 m. Zničené nohy, velký hlad, zmrzlý zadek, neskutečný pocit štěstí a snad i špetka pýchy, že jsem to navzdory všemu dala…

…svůj první krok na cestě od půlmaratonu k maratonu :-). Příští meta: alespoň 25 km – PO ROVINCE😄.

Běžel někdo se mnou Silesia kros 1/2maraton? Pochlubte se svými dojmy a výsledky!

mapa-opava

ČTĚTE TAKÉ:  Mitsubishi Outlander - medvěd, se kterým se nebudete bát do lesa