Slabší týden za námi, lepší před námi

V pondělí jsem měla v plánu vyklusat sobotní patnáctku, ale když přišel manžel z práce a všichni čtyři jsme si sedli na zem a hráli si, tak se mi nechtělo opouštět tu super atmosféru. Kluci měli úžasnou náladu, takže jsme si užili spoustu zábavy. V úterý mi běh překazilo pečení cukroví, kluci nejdřív slibovali, jak budou pomáhat, nakonec dva z nich spali a třetí si hrál, takže jsem na to zbyla sama. Když jsem dopekla poslední plech lineckého, už bylo pozdě.

Běžecké plány se bortí, jako domeček z karet

Ve středu jsme měli na návštěvě tchýni s tchánem, potom manžel odjel na trénink, takže to zase padlo. A ve čtvrtek? Den dopředu jsem hlásila, že hned po návratu manžela z práce vybíhám… No, nejdřív jsem mu dodělávala oběd, aby ho měl čerstvý, pak jsme se zapovídali a moje chuť byla zase ta tam. Takže z běhu zase sešlo.

V pátek už jsem si řekla dost, takhle to nejde. Odevzdali jsme staršího syna ve školce a s mladším v kočárku jsme se vydali na naši oblíbenou stezku kolem řeky a vyběhli jsme. Prcek usnul hned během prvních kroků, asi tušil, že se mnou teď chvíli nebude zábava. Doběhli jsme do parku, kde jsem spícího miláčka nechala odpočívat u lavičky a dala si dvě kolečka bez kočárku.

Víc jsem nestihla, jelikož se na celý park ozýval naštvaný řev mého zrzečka. Doběhla jsem k němu, ucpala mu pusu piškotem a dala si pár dřepů (squatů). Mezi tím kolem nás nebojácně běhala roztomilá veverka. Často ji zde potkávám a je vidět, že je na lidi už zvyklá. Cpu malému další piškot do papuly a běžíme dál, pomalu k domovu.

Bylo z toho fajných 8 km. A mně začal vrtat v hlavě červíček, který mě lákal k dvoufázovému tréninku. Moje plány však překazil manžel, když zavelel, že jedeme nakupovat (Ježíšek mi totiž potřebuje vybrat ty správně trailovky 😍 ). Takže jsme celé odpoledne až do půl 8 strávili po obchodech :-(.

Nové trailové botičky už se rýsují

Dobré je, že už jsem se ve výběru nových botiček trochu posunula. Od Adidas kanadian 7 jsem se přesunula k Asicsům. Bohužel měli jen o půl čísla větší a podrážka by snesla lepší gripy, takže Ježíšek zase odjížděl s prázdnou.

Víkendové plány nám rázem změnilo neštěstí v manželově rodině, ale i tak jsem v neděli podvečer mohla obout mé věrné botičky a vyběhnout do tmou zahaleného města. Za jemného mrholení a svitu lamp jsem si dala poctivých 12 kilometrů a bylo mi krásně. A pořád je i o čtyři hodiny později se sklenou červeného v ruce :-D. Tak na zdraví a ať je příští (závodní) týden úspěšnější.