V pátek večer jsem zjistila, že se v sobotu běží v Hlučíně závod Zimní běh 2019. A protože jsme neměli jiné plány a v sobotu ráno bylo nádherně slunečno (ač pekelně mrazivo), vyrazila jsem směr Hlučínská štěrkovna.

Znovu na místě činu

Po zhlédnutí loňských časů jsem si říkala, že bych to zase mohla dát někde kolem pátého místa jako minulý závod. Když jsem dorazila na místo a viděla známé soupeřky, tak mé nadšení opadlo a radši jsem o svých šancích na umístění v první pětce přestala uvažovat. Co se mi ale vrátilo na mysl, byla poslední návštěva Hlučínské štěrkovny  – Hlučínský půlmaraton – AUUU .

Krásná a krutá Hlučínská štěrkovna

Tři dva jedna start

A vyrážíme. Po klikatém kilometru na zmrzlém bahně sbíháme k řece, běží se mi skvěle (jako každý první kilometr v závodě 😄). Soustředím se na hbité nohy závodníka, kterému šlapu na paty a nemám přehled o ženách přede mnou. Po dalším kilometru zjišťuji, že před sebou vidím v dálce prvního běžce a za ním dle postav jen samé mužské.

Mé tušení potvrzuje bývalá organizátorka Gabka, která mě za prvním stoupáním zdraví hláškou „první žena, gratuluji, jen tak dál“ (to je tak boží pocit tohle slyšet 😍).

První 4 km jsem se tedy zázračně držela na prvním místě. Pak ale přišlo stoupání. Počítala jsem s ním, měli jsme běžet na jakou Vinnou horu, ale opět mě rozsekalo. Po chvilce mě předběhla jedna běžkyně a mizela v dáli. Moje tepovka atakovala dvoustovku a já na chvíli přešla do chůze, abych ji uklidnila. V zatáčce na vrcholu jsem se ohlédla a viděla jsem dvě soupeřky, které na podzim v závodech dobíhaly vždycky přede mnou. Využila jsem klesání a znovu roztočila nohy. Klopýtala jsem po zmrzlém bahně se sněhem a ledem, ale holky se mi stále držely v zádech.

Dole jsem si oddechla. 5 km za námi, teď už jen 5 km stejnou trasou (po rovince) zpátky a bude to doma. Ale ouha. Odbočujeme z trasy a já už vidím, že nás čeká další stoupání. To neee. Stehna už teď stávkovala, ale hlava se nechtěla vzdát tak lehce.

Profil trati

Konečně jsme na Vinné hoře. Před seběhem se ohlížím a holky jsou mi v patách. Přišla technicky nejtěžší část. Sice to bylo směrem dolů, ale po velmi úzké pěšince, kde byl zledovatělý sníh, led a spousta nerovností. V jednu chvíli mi to ujelo třikrát za sebou a já už se viděla na zemi s dalším rozsekaným kolenem 😄. Vybalancovala jsem to a snažila se posbírat síly na poslední 3 km.

Finální taktika

Za chvíli jsme se vrátili na úvodní pěšinku podél řeky a já ukecávala nohy, aby mě nenechaly ve štychu. Stále jsem se držela na druhém místě, ale dva kilometry před cílem jsem za sebou slyšela  ženské oddechování. A přibližovalo se! Celý další kilometr se mi v hlavě honila taktika… Lehce zpomalit, abych nabrala síly na finální spurt (ty mi moc nejdou)? Nebo to napálit a zkusit jí utéct? Nebo se na to prostě vykašlat (hlava už nechtěla bojovat s únavou těla)?

Nakonec jsem to zkombinovala. Běžela jsem jen tak rychle, abych měla soupeřku stále za zády a snažila se pošetřit síly. Zároveň jsem viděla, že pomalu stahuji náskok ženy přede mnou.

Boj do posledního metru

Kilometr před cíle mě stíhají dvě největší soupeřky

Vybíháme od řeky zpět k jezeru a je před námi poslední kilometr. Ranní zmrzlé bahno už lehce povolilo, ale stále to bylo o zvrtnutí kotníku. Teď přišla ta chvíle. Musím soupeřce za mnou ukázat, že se druhého místa jen tak nevzdám (až v úterý po závodě jsem zjistila, jak blízko soupeřka byla, a že nebyla sama, viz foto 😄). Chytila jsem se týpka přede mnou a zrychlila tempo. Šlo to ztuha. Hodně ztuha. Ale po pár desítkách metrů už jsem její dech na zádech necítila. Fajněěě 😏.

Teď se jen modlit, abych to nenapálila moc brzy a ona můj útok ještě neodrazila. V tom přišla odvážná myšlenka. Předběhnu i tu první běhnu. Zbývalo cca 500 m do cíle a já byla asi tak 10 metrů za ní. Mé tempo se ale pocitově už teď přibližovalo Boltovi na stovce. Kašlu na bolavé nohy a vyfluslé plíce. Buď teď, nebo nikdy. Sebrala jsem poslední drobečky sil a ženščinu jsem předběhla. Yessss. Teď už se jen na tom zmrzlém blátě a ledových kalužích vlastní šikovností nepřizabít a hlavně nezpomalit (doma jsem později zjistila, že poslední kilometr byl můj nejrychlejší v závodě 😄).

Spokojenost v cíli je nepopsatelná

Cílová rovinka a z reproduktorů se ozývá: „A máme tu první ženu!“ (Bože, to je pocit tohle slyšet, když se to týká přímo vás!). Užívám si to, s rukama nad hlavou a nevěřícným zmrzlým úsměvem na rtech probíhám cílovou branou.

Jooooooo!

Pořád to nechápu.

A usmívám se jak měsíček na hnoji :-D.

Víc takových závodů 😄!

Umět se zmáčknout

Běžeckých závodů už mám za sebou nespočet, několik desítek. S čistým svědomím můžu říct, že jsem se na žádném z nich neflákala, ale velmi často jsem měla v cíli pocit, že jsem ze sebe nevymáčkla maximum. Že se po doběhu cítím vlastně celkem v pohodě a jediné, co mě trápí jsou bolavé nohy.

Všechno je to v hlavě. Když vím, že neběžím na bednu, nebo že mě zezadu nikdo neohrožuje, tak se prostě nevybičuju k maximálnímu výkonu. Teprve včera jsem si dokázala sáhnout na úplné dno svých sil. Vidina prvního místa ve mně probudila zvíře 😄. Předtím se mi to povedlo snad jen jednou, a to když jsem v Kobeřicích běžela na svůj osobák na půlmaratonu.

Tak snad to budu moct brzy zopakovat 😊.

Vítězná desítka podle Garmina

A jak závodíte vy? Jdete na krev?

Nebo běžíte „na pohodu“?