Běhej lesy Bílá – kam se hrabe maraton

od | Srp 11, 2019 | Závodím | 2 komentáře(ů)

 Běhej lesy Bílá byl můj první závod ze seriálu Běhej lesy. Tušila jsem, do čeho jdu, ale i tak byla všechna má očekávání mnohokrát překonána 😄. Organizace byla super, pořadatelé vstřícní a trasa? Trasa (alespoň pro mě) extrémně náročná. Naštěstí to vyvážilo krásné horské prostředí a fajn lidé na trati i vedle ní….

Běhej lesy – poprvé

A nebyla bych to já, kdyby všechno proběhlo hladce 😄. Vyjížděli jsme dle plánu  v 11 hodin, tedy tři hodiny před startem. Google den předem hlásil trasu dlouhou hodinu a 9 minut. Ještě než jsme vyjeli, všimla jsem si na FB Běhej lesy upozornění, že za Frýdkem-Místek hrozí dlouhé zdržení z důvodu opravy vozovky. Hodila jsem tedy dle doporučení do navigace trasu přes Rožnov pod Radhoštěm a jelo se.

Jako vždy jsem v autě vytuhla a po probuzení jsem zjistila, že nejedeme, ale stojíme. Zjišťuji, co se děje a od muže se dozvídám, že stojíme v té koloně, které jsme se měli vyhnout! Jakože cože? Fakt super! Zbývá nám cca 6 km do cíle a za moment už jsme tam měli být. Netvrdím, že to byla manželova chyba, ale můj naštvaný výraz asi mluvil za vše 😖😄. Vyzvednutí čísel mělo naštěstí trvat do 13:00. Takže máme rezervu, říkala jsem si bláhově. Čas běžel a my jeli jeden kilometr asi dvacet minut.

 

Tik tak, tik tak

Kolona jak krava

Proč si těsně před startem nepostát v koloně 😀

Začala jsem uvažovat, v kolik bych tak doběhla do Ski areálu Bílá, odkud se startovalo. 5 km, polední slunko jelo na 120 % a rozehřátý asfalt s nejasným převýšením – to nebyla zrovna lákavá představa. Pořád jsem doufala, že už brzy se dostaneme k vysněnému semaforu a pojedeme dál.

Pořadatelé znovu varovali před kolonou, ale mnoho běžců v ní už tak několik desítek minut stálo! Pár se jich vydalo ke startu po svých, ale mě tato varianta úplně nelákala.

Doběhnout s jazykem na vestě na start a hned běžet závod. Naštěstí jsem na místě měla kamarádku Mišku, která mi vyzvedla číslo (Děkuji ještě jednou, Míši!). A pořadatelé se rozhodli, že vyzvedávání čísel protáhnou do doby než všichni odstartují. Velká pochvala pořadatelům, že tak pružně a vstřícně zareagovali!

Start závodu na 19 km byl ve 14:00, kratší 11km trasa startovala o 20 minut později. Naštěstí je tento závod specifický tím, že všichni závodníci nejdřív vyjedou lanovkou nahoru a teprve tam se startuje, tzv. intervalově. Takže se každému měří čas od proběhnutí startu až po protnutí cílové čáry.

Díky tomu nevadilo, že jsem se na start dostala až se závodníky z kratší trati. Doběhla jsem k lanovce (omlouvám se všem, které jsem předběhla, ale vy jste měli na start ještě čas 😄), naskočila k nějaké závodní rodince a byla jsem ráda, že konečně jedu nahoru.

 

z lanovky

A jede se nahoru

14:33

Aaaaaa start! Výhodou intervalového startu je, že vybíháte s různě výkonnými běžci. První kilometr byl sice celkem snadný (více méně z kopce), ale i tak mě těšilo, že jsem předběhla spoustu závodníků (bohužel byli všichni z krátké trati 😄). No a spousta běžců zase naopak předběhla mě 😄. Ze začátku se mi běželo fajně. Snažila jsem se udržet tempo i do kopečků, alespoň dokud to šlo.

První občerstvovačka byla už po 2,5 km. Jindy by mi to přišlo moc brzy, ale dnes, kdy jsem naposledy někdy v 9 ráno snídala a v autě měla jen pár loků vody, bodla. Voda, ionťák, pomeranč a běžím vstříc dalšímu stoupání. No, po pár krocích už neběžím, ale nenápadně přecházím do chůze, protože to je na moje rovinářské nožičky trochu mooooc do kopce 😄. Ale beru to sportovně, protože jdou krokem skoro všichni kolem mě.

A že to bylo nějaké stoupání, stačí se podívat na křivku na obrázku níže 🤦‍♀️. Když jsme se vyškrábali nahoru na horu, tak nožky bolely, ale trasa začala být zase příjemnější.

Pěkně do kopečka!

 

Rozdělení tratí

Po čtyřech a půl kilometrech se trasa rozdělila. 11 km doleva, 19 km doprava. Konečně jsem jen mezi svými a vím, že všechny, které předběhnu nechám za sebou i v celkovém pořadí. Od této doby už mě nikdo v běhu nepředběhl. Schválně píšu v běhu, protože jsem toho už mnoho nenaběhala 😄. Do kopce určitě ne. Ale nepředbíhejme.

S novou situací na trati se mi do žil vlila nová energie a já se drala kupředu. Na šestém kilometru jsem sebou neelegantně švihla. Naštěstí jsem pád v letu jakž takž vybalancovala, takže jsem si vlastně jen rychle přidřepla na čtyři 😄. Zatracené kamení, nebezpečně nám tancovalo pod nohama a to při dlouhém seběhu nebylo zrovna příjemné. Zároveň se nám otevřelo nádherné panorama s Lysou horou v pozadí, ale na kochání nebyl čas, resp. terén.

Bylo mi jasné, že do kopce nikoho nepředběhnu, tak jsem valila aspoň z kopce. Předbíhala jsem všechny a brala je rovnou po třech. Ženy, muže, děti, srnky, medvědy a další havěť 😄. Z lesa se dostáváme na silnici a po chvíli přibíháme k další občerstvovačce. Voda, pomeranč a vzhůru do dalšího příšerného stoupání. Už se ani nesnažím o běh. Tep mám kdesi v sedmém nebi a nohy bolí jako čert.

Stoupání je nekonečné. Snažím se jít v rychlejším tempu, ale je to marný. Vedro bylo úmorné a nepomáhal ani stín v lese. Zachránili nás dobří lidé, kteří u jedné z chaloupek vytáhli dva stolky a z obrovského hrnce nalívali běžcům do kelímků pitnou vodu a o kus dál vodu na opláchnutí. Asi desetkrát jsem jim poděkovala, vypila několik kelímků a houbičkou se příjemně osvěžila od hlavy až k pupíku. A pokračovala jsem nahoru, do stínu lesa.

 

10 km

Po čase se terén zase začíná svažovat dolů a já už vidím další občerstvovačku. Nejdřív ale probíhám kontrolní branou na desátém kilometru (čas cca 1:11). Sice mi přijde, že už jsem přepitá, ale během stoupání jsem cítila, že mi vedro nedělá úplně dobře. Proto jsem se znovu prolila vodou, kousla do melounu, strčila pomeranč mezi zuby a s radostí se vydala z kopce.

Klesání bylo úžasně dlouhé, ale i tak jsem se nejdřív neuměla pořádně rozběhnout. Až když mi do uší začala hrát Billie Eilish – Bad Guy, se ve mně něco probudilo a já nasadila tempo – sama jsem nechápala, kde se to ve mě vzalo 😄. Předbíhala jsem běžkyně, které se dlouho statečně držely přede mnou i běžce, které jsem hravě doběhla. A jedeme dál. Nebo spíš tuhneme dál 😄.

 

Úmorná asfaltová rovinka

Nejdřív jsem si říkala, proč přede mnou v dálce všichni jdou, ale po chvíli jsem pochopila.  Ta dlouhatánská asfaltová rovinka byla nekonečná. Na chvilku jsem si taky spočla při chůzi a bála jsem se pomyslet, co nás čeká na posledních 5 km.

Oprávněně. Z asfaltky jsme uhnuli doleva, jak jinak než do kopečka. Běžím. A po deseti metrech stoupání to zase vzdávám. Naštěstí zase nejsem sama, takže mě to ani nemrzí 😄. Stoupáme a stoupáme. Po chvilce se zkouším zase rozběhnout (vytušila jsem další občerstvovačku 😄) a v tom zákeřně za zatáčkou číhá fotograf 😄. Tak tak jsem stihla nahodit (něco jako) úsměv a chabě mávnout.

Behej lesy Garmin zaznam

Konečně to mám za sebou 🙂

Poslední kilometry už jsem doběhla silou vůle. Byla jsem vděčná, že mě tentokrát nezradila hlava a nepřišly žádné černé myšlenky. Bolelo to, ale snažila jsem se užívat si každý metr. Posbírala jsem poslední zbytky sil a před cílovou rovinkou předběhla poslední dvě běžkyně.

A ta cílová rovinka byla tááááák dlouhá! Ale každý příběh má svůj konec, tak i já v čase 2:16:37 protínám cílovou čáru. Vděčně přijímám nádhernou medaili a jsem ráda, že to mám za sebou.

Dokonce jsem spokojená s časem. Na to, kolik jsem toho prochodila, je tempo 7:00 úspěch 😄. A když k tomu připočtu nastoupané metry, tak se můžu s klidným svědomím poplácat po rameni 😊 (když to nikdo jiný neudělá).

 

Nádherné medaile

Nádherné medaile

Bez záchranky by to nebyla ta pravá zábava 😄

V cíli na mě bohužel nezbyl Birell z limitované edice Běhej lesy, což mě mrzelo. Tak jsem se aspoň nacpala pomerančem a vodou a šla hledat zbytek rodinky. Nikde nikdo. Tak jsem sebou plácla do trávy a čekala.

V cili Behej lesy Bila

Pozávodní odpočívačka

 

Cca půl hoďky po doběhu, kdy jsem pořád ještě seděla na trávě, se mi z ničeho nic udělalo zle. Očima jsem hledala, kam bych si mohla „odplivnout“, ale asi bych se stejně nikam nedoplazila. Snažila se to aspoň prodýchat. V tom ke mně přiběhl Štěpánek a starostlivě se ptal, co mi je ❤️. V tu chvíli jsem začínala cítit, jak mi brní prsty na rukou. Zkoušela jsem zpomalit dech, ale i tak jsem do nich dostala křeč, až se mi zkroutily 😄. Po chvíli přišel můj muž a ptal se, co mi je.

Když jsem mu chtěla odpovědět, zjistila jsem, že si pěkně šlapu na jazyk. No nazdar! Prsty už jsem v křeči měla už dřív z hyperventilace a tak, ale že bych nemohla mluvit? Manžel se vyděsil a zavelel, že jdeme k záchrance🚑. Bylo mi jasné, že „mi došlo“, totálně, a chce to jen něco sladkého a hořčík, ale tak nějak jsem nemohla odporovat 😄. V záchrance jsem dostala roztok s kalciem a magnesiem a po chvíli bylo zase dobře. (Děkuji za první pomoc 😊.)

Aspoň vidíte, že jsem do závodu dala úplně všechno. Srdce, plíce, litry potu i poslední zbytky sil.  To bych nebyla já, kdyby všechno proběhlo hladce a bez zádrhelů 😄.

 

Z kopce do kopce – video z Běhej lesy Bílá:

 

Konec dobrý, všechno dobré. A jak se závod Běhej lesy Bílá líbil vám? Máte rádi tento závodní seriál? Zvažuji, zda se příští rok přihlásit znovu.

ČTĚTE TAKÉ:  O běžeckém hladu