O běžeckém hladu

Trénuji na maraton | 3 komentáře(ů)

Sobota 12.11.16: Ano, nějak jsem dnes cítila, že mi tradičních 10 km nebude stačit. Potřebuju vypnout, být sama, nic neřešit a jen si užívat své bytí, svůj dech a pořádnou dřinu. Asi jsem masochista, ale dnes se chci zničit :-D. Zažili jste to taky někdy? Touhu po sebezničení během :-D?

Navíc jsem potřebovala otestovat nové běžecké vybavení z Lidlu (čepičku a termo kalhoty). Rychle jsem se oblékla a ve 14:05 se vydala vstříc sychravému počasí okořeněnému mrazivým větrem. Hned za domem jsem zjistila, co nemám – šátek na krk. Nechce se mi vracet, to dám i bez něj.

behani-polsko

Na hranicích dost foukalo

Ještě nevím kudy poběžím, ale vydávám se severně do kopce pryč z města. Cestou přemýšlím kudy kam. Dál na Polsko, nebo uhnout doleva k jezeru, kde jsem dlouho nebyla? Nakonec volím úplně jinou trasu, částečně novou. Z asfaltu se vydávám po polní cestě kolem vojenského bunkru a dál na sever po staré asfaltce. Tudy už jsem kdysi běžela v opačném směru, takže tuším, kam bych se měla dostat.

Přede mnou táhlý kopec, vedle mě jen zazimovaná pole. Vítr sviští vysokou rychlostí a já oblékám kapucu. Je zima, ale svým způsobem si to nepohodlí užívám. Myšlenky mi letí hlavou jedna za druhou, ale v podstatě žádnou z nich nevnímám. Poslouchám hudbu ze sluchátek a jsem jen sama se sebou. Přesně to jsem potřebovala!

ČTĚTE TAKÉ:  Jaký byl můj běžecký rok 2017? Rozmanitý, úspěšný, ale mnohdy i vrtkavý

V dáli vidím postavu… S obavou (jsem strašpytel :-D) jí běžím vstříc a přemýšlím, kdo by se tudy dobrovolně procházel. Dlouhá tmavá bunda, čepice, shrbená postava… No na klidu mi to nepřidá, ale běžím odvážně dál. Za chvíli vidím tvář starce a říkám si, že bych mu utekla, kdyby bylo nejhůř :-D. Naštěstí to nebyl žádný násilník, ani krvelačný vrah :-D.

Po paměti odbočuji doleva a sbíhám z kopce dolů. Pod kopcem se rozhoduji kam dál. Doleva to znám, zkusím to doprava (polem) směrem k polským hranicím (abych měla víc km :-D). Za chvíli už jsem u na „čáře“ a pěkně tu fučí, tak honem vyfotit důkaz místo slibů a běžíme dál. Teď zase chvíli z kopce a po silnici.

Ze silnice uhýbám zpět do polí a kopců. Vítr mě zase zkouší, ale já se nedám. Po chvíli musím zase volit. Doleva – směrem k domovu, doprava – do polské vesnice Wiechovice (nebo tak nějak). Když nášup, tak pořádný, takže doprava. Tudy to znám, jednou jsem tudy už běžela. Z polní cesty nelze uhnout směrem do ČR, teda v případě, že se nehodláte brodit přes Opavici :-D.

wiechowice-polsko

Polské Wiechowice zdolány

A jsem zpět v ČR. Teď už to bude převážně z kopečka nebo po rovince. V nohách mám přes 10 km, ale pořád se mi běží skvěle. Nikam nespěchám, hlídám tepovku v aerobním pásmu. Proběhnu Vávrovicemi a vydávám se po další polní cestě, o které jen tuším, kam vede. Začíná mě bavit to objevování nových cestiček :-).

ČTĚTE TAKÉ:  #halfprague Moje první pražská půlka

Když dobíhám na notoricky známou cyklostezku, která vede do Krnova, tiše si klepu na rameno, že můj orientační smysl nebude až tak blond :-D. Po cyklo běžím podél Opavice zpět do města a přemýšlím, kolik km to tak „hodí“. Aspoň 16 by to chtělo, zatím jsem na 13. km a po malé WC pauze jsem zase OK :-). Řeka mě postupně dovede až k místu, odkud běžně vybíhám. Hodinky ukazují 16 km, ale začíná se ozývat nespokojený žaludek. Chtěla jsem to zaokrouhlit na mé oblíbené číslo (17.10), ale radši to neriskuji a mířím rovnou k domovu.

Nakonec je z toho krásných 16.5 km za 1:44:26, tedy tempo 6:19. Velká spokojenost vzhledem k podmínkám běhu a kontrolované tepovce.

Nejspokojenější je ale moje mysl… Jako snad po každém běhu endorfiny převažují nad špatnou náladou a jinými neduhy, které mě trápily. Proto běh miluju, léčí negativní myšlenky, nabíjí mě (pozitivní) energií, dovolí mi vypnout a užívat si jen radost z pohybu, z toho, že jsem, a že dokážu dobrovolně vystoupit ze své komfortní zóny.

Právě proto běh potřebuju ke svému životu!

Máte to podobně? Čistí Vám běh hlavu a vrací úsměv na rty?

beh-mapa-polsko