Den půlmaratonu

Dnes jsem vybíhala s tím, že by bylo fajn dát celou půlku, ale nechtěla jsem to hnát na sílu. Měla jsem vyhlídnutou částečně novou trasu, abych se cestou nenudila a líp mi to utíkalo. Teploměr doma ukazoval + 9°C a hned na druhém kilometru jsem zjistila, že to není ideální teplota vzhledem k tomu, že během týdne dokonce i u nás nasněžilo minimálně 30 čísel sněhu. Šlápla jsem si do krásné louže. Naštěstí jsem v ní dlouho nezůstala, takže voda nestihla prosáknout.

Dopředu mě hnal Ben Cristovao v uších, a ač jsem běžela stále mírně do kopce, tempo jsem držela celkem fajné (vše pod 6:00 min/km je dobré :-D). Chvílemi to vypadalo jako slalom mezi kalužema, kličkovala jsem sem a tam, jako bych se vyhýbala kulkám Silvestra Staloneho v Rambu :-D.

Nová trasa mě pobavila, dlouho dlouho jsem běžela pořád rovně a mírně do kopce, když najednou, kde se vzala, tu sem vzala cedule Státní hranice, a cesta se prudce stočila doprava. Budiž, běžíme dál. Konečně lehce z kopce.

Odjakživa mě při určitých činnostech/událostech napadají úžasné katastrofické scénáře. Jako třeba, když jedu na kole vysokou rychlostí z prudkého kopce, tak si představuju, jak mi upadává přední kolo a já letím přes řidítka :-D. No skvělé prostě. A co si myslíte, že jsem si začala představovat, když jsem v dálce (stále na samotě mezi obřími poli) viděla tmavou dodávku zaparkovanou u shluku stromů a kolem ní dva podivné chlápky. Nejdřív mě napadlo, že tam přijeli zakopat mrtvolu :-D, pak jsem si samozřejmě začala představovat, jak mě chytnou, hodí do dodávky… no prostě jsem se vůbec nebála v tu chvíli :-D.

Přidala jsem do kroku a snažila se vypadat neohroženě. Jeden z nich šel někam dozadu mezi stromy, daleko od auta, to bylo dobré znamení. Druhý ale obešel auto a šel mým směrem. Když jsem se na něj podívala, tak se na mě tak úlisně usmíval. Fuj. Dělala jsem, že ho nevidím a „zvesela“ jsem pokračovala dál.

Tempo bylo v tu chvíli skvělé :-), jen tepovka lítala kamsi k nebesům. Po několika stech metrech jsem se konečně odvážila otočit, abych se přesvědčila, že jsem paranoidní :-D.

Konečně jsem se dostala na hlavní silnici. Jsem v bezpečí. Do uší se mi opřel Ben a jeho „rasta song“. Nevím, jak se jmenuje, ale totálně mě dostal! Začala jsem během běhu „tančit“ :-D. V tu chvíli se mi běželo naprosto báječně. Neběžela jsem, vznášela jsem se v rytmu reggae a usmívala se jak blázen. (Co si budem povídat, víc Benových písniček mě dostává do kolen 😀 Postel? Achh. Kolotoč? Yeaaah atd.)

Do Hoštic jsem sbíhala z pěkného kopečka, tak jsem toho využila a zrychlila, abych nahnala nějaké vteřinky. Bylo by fajn dnes pokořit dvě hodiny. Čas zatím vypadá slibně, ale měla bych přidat. Bohužel jsem zvolila ne úplně ideální trasu, takže jsem v zámeckém parku běžela asi 5cm vrstvou rozbředlého sněhu s příležitostnými kalužemi. Nejen, že jsem musela zpomalit, protože to slušně klouzalo a nešlo se pořádně odrazit, navíc jsem si totálně promáčela boty. A to jsem měla za sebou pouhých 12 km.

Nejsem z cukru, běžím dál, teď už vím, že tu půlku dám. Po 15 kilometrech už tuším, že dvě hodiny nepokořím. Trošku zvolním, terén zase lehce stoupá, čvachta se mi „lepí na paty“. Poslední 4 km, zrychluji, i když běžím do kopce. Čas je však neúprosný. Nevzdávám se a kvaltuju dál. Hledám rychle cestu bez břečky. Už jsem u řeky, která mě dovede domů. 20 km, čas 1:58:17. Sakra! No nic. Co nadělám. Rekord z toho nebude, ale o čísla přeci nejde.

Jde o to, užít si běh, vyčistit si hlavu, pokochat se přírodou, promáčet si nohy tak, že na nich máte varhánky ještě dalších 9 km a cítit se volně jako pták. Proto běhám. Nikoli půlmaraton pod dvě hodiny, cesta je cíl!

Výsledný čas půlmaratonu: 02:05:02.

Můj druhý nejlepší čas, líp jsem ho zaběhla jen na závodu v Olomouci (2015).

Já těch 120 minut letos pokořím! Chce to jen trpělivost a píli.

A jaký čas na půlce chcete pokořit vy? A co pro to děláte?