Tisícihlavý dav neznámých tváří v dokonalých oufitech, nebo pár desítek povědomých nadšenců a sousedů v tom, co bylo zrovna po ruce? Nablýskané půlkilové medaile v cíli, nebo pívo a párek zdarma? Startovné v řádech stovek, nebo 30 korun?

Každý si najde to své…

Tenhle článek mám v hlavě už strašně dlouho. A teď, s koncem naší místní ligy, konečně spatří světlo světa. Nechci v něm na nikoho útočit, ani nikoho hanit. Každý nechť si dělá, co chce, pokud tím neubližuje mé rodině. Chci vám jen ukázat svůj pohled na běžecké závody a vše kolem nich.

 

Registrace, startovné a další radosti

A začneme rovnou u té asi nejpalčivější záležitosti. Tou je dle mého startovné. Chápu, že velké podniky musí zaplatit české běžecké hvězdy, Keňany atd. atd., ale vážně musí startovné pro obyčejné smrtelníky stát 800 Kč a víc? 800 Kč za to, že se x minut/hodin budu „trápit“ na trati, párkrát si loknu vody, zblajznu dva banány a nakonec si na krk pověsím kus železa? Zkuste se přihlásit na pražský půl/maraton chvíli před vyprodáním startovného. Na to abyste vydělávali pomalu dva dny! Ještě se dá pochopit startovné do cca 300 Kč, ve kterém zpravidla máte i nějaké upomínkové předměty a maličkosti, ne-li funkční tričko nebo ponožky. Ale když chcete závodit víkend co víkend, tak i takové startovné začne po chvíli „lézt do peněz“. Neříkám, že občas taky nevyrazím na dražší závod, ale je to jen párkrát do roka. Jako druhý extrém můžu uvést závody z naší ligy, kde na některých můžete startovat úplně zadarmo, jiné stojí 30, 50 nebo 100 Kč a nejdražší vás vyjde na cca 250 Kč. Je pravda, že jsou to závody menší, nenajdete na nich žádné Afričany, ani Jirku Homoláče. Ale čas od času si můžete zazávodit třeba s naší výbornou maratonkyní Petrou Pastorovou!  Chápu, že organizace něco stojí, je potřeba zařídit milion věcí, ale velké závody mají tolik sponzorů, že by na obyčejných lidech nemuseli vydělávat tolik. No ne?

 

Běžci, běžkyně a běžčata

Tak schválně. Co vás víc motivuje k lepšímu výkonu? Dav neznámých tváří, kde si každý běží svůj vlastní závod? Nebo soupeření s pár stejně/podobně výkonnými běžci/běžkyněmi, které už znáte a chcete je porazit? Na velkých závodech jsem vždycky úplně v lese. Nebýt hodinek, tak netuším, jestli běžím dobře (s lepšími běžkyněmi), nebo se táhnu někde na konci davu. Ano, mně jde o to, závod zaběhnout co nejlépe a nejrychleji. Nechodím si závody „užívat„. Užívat si můžu pohodové výběhy doma a zadarmo. Na závody se chodím zničit a vydat ze sebe ten nejlepší výkon. Naopak při našich „vesnických“ závodech už vím, kdo mi uteče na prvním kilometru, komu budu dýchat na záda, a komu ty záda většinou ukážu já. Je pro mě mnohem větší motivace běžet s deseti ženami, se kterými reálně bojuji o umístění na bedně/v lize, než s několika stovkami cizích tváří. A právě i to, že si občas stoupnete ve své kategorii na bednu, je skvělou motivací pro další trénink. Zjistíte, že veškeré snažení a hodiny v teniskách mají nějaký smysl. A příště chcete být ještě lepší. Vím, že nikdy nebudou nejrychlejší v kraji, ani v okrese, ale pořád jsem rychlejší než ti, co sedí doma na gauči. A co mě hlavně baví je, že přijedete na závod, se všemi se pozdravíte, pokecáte a získáte plno nových přátel. Já jich mám díky běhu hned několik a všechno jsou to super lidi, které ráda potkávám. A když zrovna neběží, tak fandí na trati. Nebo se během závodu vzájemně hecujete, povzbuzujete… To je to kouzlo, které zažijete většinou jen na malých závodech.

 

Občerstvovačky

Tady se do popředí lehce dostávají velké závody, které mají bohaté občerstvovačky na každém rohu. Zvláště v létě voda nebo ionťák bodne, občas se hodí i banán k zakousnutí, někdo nepohrdne rozinkami nebo špetkou soli. Je pravdou, že na místních malých závodech se často musíme obejít bez těchto stanic s „pohonnými hmotami“. Většinou jsou to ale závody do 15 km, takže se to dá přežít (když zrovna není hic jako v pekle). Co se mi ale strašně líbí je, že po doběhu téměř každého ze závodů Prajzsko-Opavské ligy na vás (zdarma) čekají domácí koláčky a buchty, pivo nebo lima, občas bohatě obložená bageta, chléb se sádlem, škvarky, ovoce, párek s hořčicí a další dobrůtky. A to je cennější než jakákoli medaile 😄.

 

Cílová rovinka

Zvláště kolem Silvestra a na Nový rok se běžecké skupiny plní fotografiemi s desítkami medailí a startovních čísel. Jako by právě tyhle (neuražte se) cetky byly na závodech tím nejdůležitějším. Ano, taky si věším startovní čísla na zeď, ano, taky si věším obdržené medaile na věšák, ale neběhám proto, abych se na konci roku mohla chlubit medailemi, které dostane každý, kdo ten závod odběhne nebo odchodí. Zase nechci nikoho urazit, ale znám běžce, kteří si vybírají závody podle toho, jestli jim na cestě domů zůstane v rukou startovní číslo a medaile. Chápu, že každý má svoji motivaci, nikomu ji neberu, ale… Vážně je tohle ten důvod, proč běhat závody? Vždyť je super obléknout jednou za čas hadrové startovní číslo na provázcích, které pamatuje snad i spartakiádu 😄.

 

Každý závod má své běžce

Co říct závěrem. Každý z nás má svůj důvod proč běhá, proč, jak často a kde závodí. Ještě jednou chci říct, že nemám nic proti nikomu. I já se čas od času vydám na větší závod s drahým startovným a stovkami závodníků, ale nehodlám za takové závody utrácet tisíce ročně. Protože to není jen o startovném (doprava, strava, případně ubytování v místě), zvlášť když s sebou vozíte tři fanoušky 😄. Je pravda, že když závodíte dvakrát třikrát do roka, tak se to dá přežít, ale s mojí četností závodů bychom brzy přišli na mizinu 😄. Pro mě jsou závody motivací ke zlepšování, pokořování svých hranic a osobáků, zdravé soutěžení se soupeřkami a občas i o tom, stoupnout si na tu vysněnou bednu. Někdo to zažívá na masovkách, já na našich mini závodech v Opavě a okolí.

 

A jaké závody upřednostňujete vy? 

Podělte se do komentářů nebo pod FB příspěvek.