Blondýny na tripu

Protože bydlím v Opavě, čekala mě dlouhá cesta vlakem do naší krásné stověžaté. Naštěstí jsem na cestu nebyla sama. Moje skvělá běžecká parťačka Janča samozřejmě nesměla na tomhle závodním tripu chybět!

Vyrazily jsme už v pátek v poledne, abychom se stihly dopravit na Expo, projít si ho, vyzvednout startovní balíčky a pořádně nasát přezávodní atmosféru.

Cesta utekla jako nic a my jsme kolem páté hodiny vstupovaly plny euforie do bran Výstaviště. Nevím, jestli jste to taky cítili, ale to běžecké nadšení a napětí na Expu by se dalo krájet 🙂.

Chválím organizaci, která byla perfektní. Na startovní číslo jsem čekala asi dvě minutky, u dárků v podobě běžeckých vest nebyly fronty vůbec žádné – a to jsem se bála, že tam bude v pátek navečer narváno.

Jsem strašně ráda, že jsem se viděla s Verčou z blogu Jeden měsíc běžce. Její úsměv a pozitivní energie musí nabít každého na potkání🙂.

 

Tak jsme si s Jančou párkrát dokola prošly celé Expo, okoukly novinky v outfitech a obutí, vyfotily se v našem novém závodním úboru, posbíraly vzorky zdarma a vyrazily pěšky směr Podbaba chytnout bus do Horoměřic, kde jsme měly zajištěné ubytování u mojí nejvíc nej kámošky z gymplu 😊. Cestou jsme zhltly celkem nedobrou bagetu (byla jen za 35,- takže jí nic nevyčítáme 😀) a těšily se na cestou koupenou snídani (viz fotogalerie níže).

Den D je tu!

7:00 Budík. 8:00 Odchod na bus. 9:00 Příchod na místo činu.

A je to tu znovu. Tisíce naspídovaných běžců, nervózních z nadcházející události. Každý se svým vlastním velkým cílem. Někdo si přišel zaběhnout osobák a zúročit tak hodiny potu a dřiny při trénincích. Někdo si možná přeje se nějakým způsobem se doplazit do cíle a přežít. Pokud možno ještě před limitem. Někdo si jde závod „užít“ (ukažte mi někoho, kdo si užívá 21 km na rozehřátém asfaltu 😀).

Cíle mé a Janičky byly někde mezi. Vzhledem k mým problémům s okosticemi jsem nepočítala s výkonem, který by se přiblížil, nebo by snad ohrozil můj osobák (1:47). Netušila jsem, jak se budou holeně tvářit na 21 km tvrdého povrchu a tak jsem si žádný konkrétní cíl nedávala. No… já si vlastně vždycky dávám nějaké cíle, takže jsem samozřejmě chtěla běžet aspoň pod 1:55, ideálně pod 1:50😀. Zároveň jsem ale Janče napůl slíbila, že poběžíme spolu, protože jsme si chtěly užít tu atmošku a pokochat se Prahou (vždycky ve mně ale zvítězí ten závodní duch ☹️, promiň Jani).

Na místě startu jsme odhodily svršky, svěřily všechen svůj majetek sbalený do malého batůžku úschovně, pozdravily pár známých (a mých čtenářů – na to si nikdy nezvyknu!), doplnily tekutiny, upustily tekutiny a vydaly se směr startovní pole.

Při registraci jsem si ještě věřila, takže jsme se hrdě zařadily do koridoru D. Poznávala jsem tu známé tváře z „Běžců“ a všeobecné napětí neustále stoupalo. Všichni nervózně poskakovali (nebo že by to bylo tou zimou?), prováděli poslední protahovací cviky a snažili se urvat co nejlepší místo ve svém koridoru. Startovní pole hýřilo všemi barvami a spoustou selfiečkářů (my jsme se samozřejmě vůůůbec nefotily!😀). Počasí, jak vidno na fotografii, vyšlo báječně (i když na startu byla ještě celkem zima).

 

Koridory už byly plné, když jsme pár minut před startem byly davem posunuty blíže ke startu. Už se něco děje! Nad hlavami se nám objevil vrtulník, moderátor odečítal poslední desítky vteřin a nám docházelo, že je to tady. Husí kůže na rukách (a nejen tam), srdce až v krku a najednou….

Vltava 🎵🎵🎵

Slzy v očích a… A nic se neděje. Krok. Nic. Druhý krok. Zase nic. Dva kroky. Super, už jsme ušly tři metry. Dáváme se do chůze. Všichni už už chtějí běžet, ale stále není kam. Po pár vteřinách se konečně dáváme do mírného poklusu. Pořád se culím jak blbeček 😀.

Startovní čáru jsme protly cca 2:45 po startu. Keňani už mají za sebou první kilometr a já teprve mačkám na hodinkách start. Už je asi nedoženu.

První tři kilometry, stále se usmívám jak měsíček na hnoji, utekly jako nic. Držely jsme pohodlné tempo (lehce nad 5:00) a já tajně doufala, že takhle hladce proběhne celý závod. Nejdřív jsem obdivně sledovala protiběžce, kteří už se vraceli z obrátky, posléze jsem se cítila dobře, když jsem byla na jejich místě já a sledovala ty masy, které byly za námi. Poprvé přes Vltavu a pak dlouho dlouho rovně mezi baráky. Pobavil mě reklamní banner na budově pivovaru „Pivní pohotovost“ 😀. První občerstvovačku jsme podle plánu minuly bez zastávky (kecali, žádná pivní pohotovost tam nebyla). Lehce jsme zpomalily, ale pořád jsme se držely před vodiči na 1:50. Bohužel jen to 10. km. Tam nám dali na pr…l.

Při prvním přeběhu Mánesova mostu (11. km) se kolem nás prohnalo auto pořadatelů a za ním i vítěz 1/2maratonu (jméno po mě teď nechtějte 😀), který se už řítil do cíle. A za ním další gazelí muži. Vyhlížela jsem Jirku Homoláče, ale ten se flákal někde vzadu 🙂.

Skoro do dvanáctého kilometru jsme s Jančou běžely bok po boku. Ale stačilo pár zatáček, jedna občerstvovačka a Janču jsem ztratila z dohledu. Otáčela jsem se ještě několik km, ale nikde jsem ji ve změti barevných triček nezahlídla. U letenských sadů jsem mrkla na schody na běžeckou svatbu, ale umím si představit i hezčí místa na vdávání, tak jsem pokračovala dál ve svém boji.

Ano, začínal to být boj. Bylo něco po jedenácté hodině a teplota na rozehřáté silnici rychle rostla. A na moje nohy začala padat únava. Moc mi nepřidaly ani dlouhé rovinky. Začala jsem se nudit. Sem tam se snažily o rozveselení stánky s hudební produkcí, ale jejich rozptýlení nikdy netrvalo dlouho. Stejné to bylo s fanoušky podél tratě.

Po nekonečných minutách jsem se dostala na Libeňský most (16. km). Věděla jsem, že teď už se pomalu vracím k místu startu/cíle, ale nohy už mi vytuhly solidně. Moje tempo se od 5:00 přestěhovalo kamsi do nebezpečné blízkosti 6:00. Na občerstvovačce sahám po ionťáku a banánu. Marně doufám, že mi dodají sílu. Ale další nekonečně dlouhá rovná silnice a barevný had běžců před očima mě deprimovaly. Slečna přede mnou přešla do chůze, řekla jsem si, že se na to můžu a taky jsem kousek popošla.  Znovu jsem se začala otáčet, jestli mě náhodou Janča nedoběhne, protože jsem fakt byla na pokraji sil. O bolavém koleni nemluvě.

Vyhlížela jsem každou ceduli s uběhnutými kilometry. 18, 19… Měla bych se radovat, že už jen dva kilometry, ale moje radost a připitomělý úsměv byly ty tam. Ceduli s dvacítkou jsem skrze únavu asi přehlédla, o to víc mě potěšila informace, že zbývá už jen 800 m. Snažila jsem se ze všech sil ještě trochu zrychlit, ale moc to nešlo. Nakopli mě až diváci na posledním, Mánesově, mostu. Úžasně fandili a hnali nás do cíle. Díky moc! Ani jsem neměla sílu kouknout na hodinky, jak jsem na tom s časem a tempem. Soustředila jsem se na kostky pod nohama a očima toužebně vyhlížela cílovou bránu.

Až na červeném koberci jsem zjistila, že se vejdu do 1:55. Uff. To bylo těsné.

 

Ani nevíte, jak jsem byla ráda, že už to mám za sebou. Energie na nule, nohy jako z kamene a radost z běhu… škoda mluvit  😀. Chviličku po mně doběhla i Janča. Hrdě jsme převzaly nádherné medaile, zabalily se do termo folie a zblajzly všechno, na co jsme u dobrovolníků narazily.

Pak už jsme se jen plácly na trávu mezi ostatní doběhnuvší a užívaly si pozávodní únavu a těžkou medaili na krku. Je fakt krásná (ta medaile, ne já)!

 

Když jsme dojedly čokoládu, dopily darovaného Birela a nabraly trochu sil, pokračovaly jsme směr Staromák, Václavák (kafe a McFlurry za odměnu nesměly chybět) a Hlavák na vláček. A za tři a půl hoďky už jsem doma slavila svůj malý úspěch s manželem u 🍷🍷. Byl to můj třetí nejrychlejší půlmaraton. A to se počítá. Zvlášť po tom tréninku netréninku posledních měsíců…

 

Byl to super výlet. Po dlouhé době jsem viděla kámošku Anet, prošla se milovanou Prahou, trávila čas s Janičkou, zaběhla si další velký závod a potkala plno běžeckých nadšenců a přátel. A taky jsme vyvětraly náš nový dres (viz foto nahoře).

 

Btw. Pokud by o trička s logem MARATONmama byl zájem, mohu zařídit jejich výrobu 😉. Na zadní straně je jméno a heslo:

 

„Když běžím,

žiju,

když neběžím,

piju!“

😂😂😂