Kde se vzala, tu se vzala, objevila se MARATONmama

Někteří můj blog sledují už od začátku, jiní se přidali až v jeho průběhu. Málokdo ale tuší, jak se to vlastně stalo, že tento blog vznikl. Tak si uvařte dobré kafe nebo čajík a dejte mi pár minut, abych vás zasvětila do počátku mé „maratonské kariéry“ 😉🙃…

S pravidelným běháním jsem začala tři měsíce po prvním porodu, kdy jsem potřebovala shodit 20 těhotenských kil 😵. Přesně 28.06.2014. Začalo mě to celkem bavit. Především v době, kdy jsme doma řešili hlavně, u kluků moc oblíbené, „prdíky“. Vždycky, když jsem vyběhla, tak jsem si užívala to ticho a klid, které mi doma chyběly 😄. Je fakt, že jsem občas pobíhala už dřív, ale to pravé běžecké zapálení přišlo až s mateřstvím. Psala jsem si i tréninkový deník, začala se zajímat o rychlost, tempo běhu, kompresky a dokonce i intervaly. S občasným domácím posilováním šla kila úspěšně dolů, takže jsem se v září rozhodla, že bych mohla zkusit půlmaraton.

První půlkou to všechno začalo

Když jsem to oznámila doma, tak manžel vyhrkl: „To ale tak nejdřív nźa dvacet let, ne?“ A myslel si, že je vtipný. Nebyl. Myslela jsem to vážně a o deset měsíců později jsem, 20.06.2015, v Olomouci běžela svůj oficiálně první závodní půlmaraton. V tréninku jsem si samozřejmě půlku zkusila ještě před závodem, ale tady to bylo úplně jiné. Celkově to byl můj čtvrtý závod (když nepočítám ty dva na gymplu), ale první s takovou atmoškou. Celou dobu se mi běželo strašně dobře, i přesto mě ale v jednu chvíli přepadl pocit „bože, co tady dělám, proč tu všichni pobíháme jak šašci?“ 😄. Asi nějaký chvilkový zkrat, nebo co. Zhruba na 19. km se přikradla jiná myšlenka. Když už dám celkem v klidu půlmaraton, co si tak někdy zkusit MARATON? Do té doby mi 42 km a 195 m přišlo jako naprosto šílená dálka, kterou jsem schopná zvládnout maximálně na kole, ale ani náhodou po svých a ještě běžmo. Každopádně jsem, asi v návalu endorfinů, v tu chvíli sama se sebou uzavřela dohodu, že to jednou dám.

Už jsem zase v tom

Přesně týden před olomouckým půlmaratonem jsem zjistila, že jsem zase „v tom“, takže myšlenky na maraton logicky usnuly. Znovu se probudily někdy kolem mých 28. narozenin (říjen 2016). Už jsem zase shazovala těhotenská kila (tentokrát méně úspěšně 😄) a potřebovala jsem novou motivaci, protože půlmaraton už se stal běžnou součástí tréninků a přestal pro mě být takovou výzvou.

Rok R, Den D, Minuta M

A v tu chvíli se opět ozvaly odvážné myšlenky volající po maratonu. Bylo mi jasné, že natrénovat na maraton bude trochu větší oříšek, proto jsem start odložila právě na jubilejní výročí mého narození 😁🎂🥂! Rok 2018. A kde jinde si zaběhnout první maraton než s pořádnou slávou a báječnou atmosférou v naší krásné stověžaté Praze. Bylo rozhodnuto.

Poběžím PIM – Prague International Marathon.

Protože All runners are beautiful!

Protože tak trochu doufám, že i když už nebudu moct a narazdím do stopadesáté zdi, ta atmosféra a diváci kolem mě do toho cíle dotáhnou, i kdybych tam měla dolézt po čtyřech 😁😁😁.

Den D se tedy bude psát 06.05.2018.

Ale to bych nebyla já, aby to nemělo nějaký háček. A v mém případě je to spíš pořádný hák… Lenivost. Veeelkáá lenivost (píšu lenivost, protože lenost zní hrozně 😁). Pokud nade mnou nevisí pověstný Damoklův meč, tak velmi snadno podléhám prokrastinaci, lenosti a odkládání na zítra, příští pondělí apod. 😁 Proto jsem si na sebe upletla bič v podobě tohoto blogu. Tím, že budu sdílet své tréninky a motivovat vás, budu zároveň motivovat i sama sebe. Protože bez pořádné motivace to prostě nejde.

A ještě jeden důvod pro založení blogu jsem měla. Chtěla jsem ukázat dalším maminkám na mateřské, že dvěma čárkami běžecká kariéra nekončí. Ba naopak. Je to další výzva, kterou můžeme překonat. Ať už je to běhání v těhotenství nebo běh s kočárkem.

Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby. 

A je to tak. Běhat se dá, i když nemáte hlídání, i když nemáte speciální běžecký kočárek. Já už podruhé běhám s obyčejným polským a taky to jde 😉.