Po překvapivém loňském úspěchu jsem se na Hlučínský půlmaraton moc těšila. Pěkná rovinatá trať, žádný asfalt, krásná příroda… Prostě ideální podmínky pro skvěle zaběhnutý závod. Měl to být jeden z vrcholů mé letošní závodní sezóny. Na první místo jsem si po nevydařeném tréninku nevěřila, ale bednu jsem urvat chtěla…

Loni jsem Hlučínský půlmaraton (22,2 km) dala za 1:57 a nějaké drobné (tempo 5:19). Letos byl můj cíl zaběhnout ho do 2:00 (tempo kolem 5:24). Ale upřímně jsem netušila, co můžu od svého těla očekávat. Navíc bylo opět vedro na padnutí a jasné nebe bez mráčku.

Trasa závodu na 22,2 km

Start

První kilometry se mi běželo skvěle. Snažila jsem se nepřepálit, ale i tak jsem na úzké pěšince nad řekou  sem tam předběhla nějakého běžce či běžkyni. Když to zrovna šlo. Často byl mezi vysokou trávou prostor jen pro jeden pár běžeckých nohou. Cestou jsem se snažila spočítat, kolik žen je přede mnou. Věděla jsem minimálně o třech, z nichž jsem jednu právě teď předběhla.

4. km

Po cca 4 km nás čekala první občerstvovačka. S chutí jsem do sebe hodila trochu vody a vydala se vstříc otevřené a rozpálené louce. Kousek přede mnou běžela slečna v šedém tílku a mini šortkách. Dělala jsem si na ni zálusk. Z pole jsme se dostali do stromové aleje, kde byl aspoň trošku chládek.

7. km

Cítila jsem, že lehce zpomaluju, ale je pravda, že bylo potřeba dávat větší pozor na terén. Z jedné aleje jsme přeběhli do jiné a za chvíli jsem za sebou uslyšela dech běžce, který se chystal mě předběhnout.

„To ti nedaruju.“

Trochu jsem zrychlila, abych mu to nedala zadarmo a… najednou se se mnou točí celý svět a já letím. Snažila jsem se dopadnout co nejelegantněji, abych si neudělala ostudu :-D, ale i tak jsem sebou švihla jako pecka 😁.

Předbíhající polonahý běžec zastavuje a ptá se, jestli jsem v pořádku. Rychle jsem se sebrala z prachu cesty, oprášila se, trochu se zděsila proudu krve, který doslova vytrysknul z kolene, ale nic mě pořádně nebolelo, tak jsem řekla, že jsem OK a vydala se dál. A dokonce rychleji. Jako by mě ten pád znovu nakopnul. Kolena teda cítit bylo, ale slečna v šortečkách mi poodběhla a já ji chtěla dostihnout.

8. km

Další občerstvovačka a nás čeká rybník Nezmar, který musíme oběhnout. Napila jsem se, polila a běžela za mužem v modrém tričku. Zase úzká pěšinka, takže jsem se držela těsně za ním a kopírovala každý jeho krok. Jakmile se cesta rozšířila, střihla jsem ho zleva. A viděla jsem, že slečnu pomalu stahuju. Rybník není nejmenší a jeho obíhání bylo dlouhé. Naštěstí nás většinou chránil stín stromů. Když jsme se dostali na nejvzdálenější místo od občerstvovačky, byla jsem jí v patách. Na trhák jsem se necítila, tak jsem se jí držela za zády zuby nehty. Koleno jsem cítila při každém dopadu, ale na umření to nebylo 🙂.

11. km

Nezmar oběhnut a my jsme znovu u občerstvovačky. Beru banán na posilněnou a ionťák. A pospíchám za slečnou.

Třetí místo na dosah

Znovu jsme se dostali do inkriminované aleje. Předběhla jsem pána v černém, ale slečna se mi pomaličku začala vzdalovat. Dávala jsem si zatracený pozor kam šlapu. Snažila jsem se najít místo nehody, ale nikde ani památky.

Tak jsem se radši soustředila na běh. Nohy začaly trochu tuhnout a já zbožně doufala, že vytuhne i závodnice přede mnou. Když jsme znovu přibíhali na louku, zaslechla jsem, jak jedna z divaček povzbudila slečnu slovy: „Super, třetí holka!“

Je pravda, že jsem do té doby doufala, že třetí bych mohla být já. Nohy jakoby se najednou vzdaly jakéhokoli boje.

14. km

Sálající vedro na louce mě odrovnalo. Proti nám se řítili běžci, kteří bojovali s dvojnásobnou dávkou kilometrů. Klobouk dolů před nimi. Když jsem znovu doběhla na první občerstvovačku zaslechla jsem mladého muže se sádrou na ruce: „Tady si někdo ustlal.“

Asi to byl podobný nešika jako já. Vzala jsem dva plné kelímky vody, jeden vypila, druhý si vylila za krk a do výstřihu. Osvěžení bylo příjemné, leč krátkodobé. Přeběhli jsme silnici a pomalu jsme se dostávali na druhý břeh řeky, kolem které jsme běželi na začátku. A tady už jsem začala tuhnout pořádně. Říkala jsem si, že se na to můžu vykašlat, že bedna stejně nebude a měla jsem sto chutí s tím praštit.

Aby toho nebylo málo, k přetěžkým nohám se přidaly dost nepříjemné křeče v břiše. Mé utrpení je zjevné z následující fotky:

Nespím, jen se modlím k záchodovému bohu 😀

Tady si taky můžete všimnout mé lehce zakrvácené nožky :-D. Předběhlo mě pár chlapíků. A dokonce i já jsem jednoho předběhla. Ale bouře uvnitř mé dutiny břišní neustávala. Tempo se blížilo šnečímu a já už chtěla být znovu u Štěrkovny, kde by na mě měli u poslední občerstvovačky čekat moji muži. Takovou vzpruhu jsem potřebovala jako sůl. Zpáteční cesta kolem Opavice byla nekonečná.

17. km

Konečně! Na hodinkách skočilo 17 km a poslední občerstvovací stůl byl tu. Ale moji muži nikde. Žádná morální vzpruha, jen trocha vody a další křeče. Opatrně a pomalinku běžím dál, ani běžcům kolem mě už se viditelně nechce. Snažím se sebrat a kličkuju mezi keři. V tom mi přes cestu přeběhl kocour, vlastně to byl docela nehezký a nestřízlivý chlap. Měl asi 190 cm a byl úplně nahý.

To mým střevům moc nepomohlo. A musela jsem reálně začít uvažovat o návštěvě křáku (keře pro neslezské). V těsné blízkosti za mnou žádná žena nebyla, takže mi teoreticky propad nehrozil. Váhala jsem asi kilometr. Nakonec vyhrála touha doběhnout bez poskvrnky navzdory umístění.

Když jsem zadřepla, tak jsem letmo zahlédla své koleno. A v tom se mi udělalo opravdu zle. Počítala jsem s tím, že je odřené, ale to, co jsem viděla místo svého kolene, mě málem položilo. Smála se na mě 3 cm dlouhá rozšklebená díra a v ní cosi, co připomínalo kost. Fuj. Jen to píšu, tak mi je z toho blivno.

Vzhlédnu od kolene a vidím, jak mě (skrčenou v křáku) předbíhá kamarádka Verča. A sakra, říkám si a hned se vydávám za ní. Znovu hraju kličkovanou s přírodním porostem a po počáteční akceleraci začínám zase tuhnout. Chvíli to vypadalo, že bych Verču mohla dát, ale když jsem se dostali na panelovou cestu, byla jsem mrtvá. Hledala jsem každý stín a párkrát přešla do chůze. Naštěstí nás takových bylo víc. Verča se pomaličku vzdalovala a začala stahovat slečnu v šortkách. Zatracená minuta v křoví.

21. km

Hodinky mi hlásí uběhnutý půlmaraton, nejrychlejší v letošním roce a já se jen modlím, ať je ten poslední kilometr co nejkratší. Omyl. Je to jediný kilometr, který se běží po asflatu, navíc kolem lákavě se blyštící vody hlučínské Štěrkovny. Probíhali jsme mezi veselícími se lidmi, kteří se přišli podívat na závody dračích lodí. V rukách drželi orosená piva, usmívali se a já dál trpěla jako čert.

Chodidla mě pálila, koleno už se taky značně ozývalo a já byla schopná tak tak odlepit nohy od země. Kousek přede mnou běžela Verča a pár metrů před ní šortky. Tenhle boj byl pro mě už nedosažitelný.

Už ať jsem v cíli!

Jediné, co mě v téhle chvíli táhlo do cíle, byli moji úžásňáci, kteří už čekali s nataženýma rukama, aby si se mnou plácli. Zlatíčka.

A jsem tam. Vypínám hodinky v čase 1:59:25.

Šortky (3.) doběhly v čase 1:59:30, Verča (4.) v čase 1:59:32.

A proč jsem já pátá?

Protože jsem minutu a 11 vteřin dřepěla v křáku a můj oficiální čipový čas je 2:00:36.

Chápete to? To je k po💩!

Ta pravá zábava ale teprve začíná

Moji zachránci ve žlutém

Napila jsem se, pogratulovala Verče, že doběhla přede mnou a procházejíc kolem sanitky jsem zamířila ke své rodince. Pan zdravotník zahlédl moji nohu a vytušil, že ho budu potřebovat. Řekla jsem mu, ať mi dá chvilku na vydechnutí a vzpamatování. Ve skutečnosti jsem se musela psychicky připravit na to, co mě čekalo.

Neměla jsem odvahu znovu kouknout na tu nádheru na koleni a z představy, že mi na ni někdo sahá se mi začínalo dělat slabo. Z lavičky jsem si sedla na zem a dala nohy nahoru, abych sebou nesekla znovu. V tom přistoupili dva zdravotníci a začali mi ránu čistit (pinzetou! mimojiné). Asi jsem trochu hyperventilovala, protože se mi začínaly kroutit prsty na rukách. V tom mě manžel potěšil zprávou, že mám úplně modré rty. Naštěstí jsem měla u hlavy dva skvělé ošetřovatele, kteří mě celou dobu hladili po obličeji ❤️❤️. Jak ti malí prckové vycítí, že zrovna tohle je nejlepší náplast na bolístku, to netuším. Ale bylo to boží!

Foto by my IG

Se zdravotníky jsme se shodli, že budu muset na šití do nemocnice. Byla jsem ráda, že mám nejhorší za sebou. Vylila jsem do sebe namíchané magnézko a odsunula se stranou, aby se mohly ty šikovné ručičky věnovat i dalším raněným. Zdravotníci byli opravdu šetrní a bolelo to jen trochu (ve srovnání s následným šitím v Opavě 😁).

Myslela jsem, že doplním tekutiny, něco pojím a pojedeme, ale začalo mi být strašně zle. Nové křeče do břicha, totální slabost, pocity na zvracení a zimnice. Asi kombinace ztráty tekutin, nemálo krve a vyčerpání. Musela jsem vypadat jako totální troska. Minimálně jsem si tak připadala.

Zkrátím to.

Strávili jsme tam další dvě hodiny, než jsem byla schopná dojít do auta a přežít cestu v něm. Takhle zle mi po závodu ještě nebylo. Na traumatologii v Porubě bylo asi stopadesát lidí, takže jsme jeli rovnou na chíru do Opavy. Tam jsem byla jediná, takže jsem šla hned na rentgen (kvůli odhalené čéšce) a na sál. Rovnou jsem je varovala, že lékařské ošetření špatné snáším, a že potřebuju celkovou anestezii 😁. To mi neprošlo, ale že prý mi to umrtví.

Dál jen pro otrlé 😁

Po první injekci (auuuuuu) jsem pořád trpěla, zvlášť když se mi paní doktorka tak vášnivě hrabala v koleni. Za odměnu jsem dostala druhou (auuu). Že prý to musí vyčistit (rejžák by byl asi příjemnější 😁vtip). Zase mi začínalo být zle. Sestra mi držela nohy, abych doktorku nepokopala (myslím, že jejich strach byl oprávněný) 😁.

Pak už jsem cítila jen, že se tam něco děje. Dokud nepřišel poslední steh. Ten šel do živého (no ty vole!). Nakonec z toho jsou tři stehy venku a nějaké asi i v podkoží. Ble. Že prý mi to ale paní doktorka vyšila pěkně 😁, to jsem zvědavá na tu „kosmetickou jizvu“. Zlatý porod, fakt!

Pozn. mimo: Musím uznat, že jak jsem se do Opavy bála jet, tak jsem nakonec byla s ošetřením spokojená. Navíc tam bylo veselo, tak to šlo trochu lépe snést.

Konečně doma a nohy/a nahoře 😁

Jednu výhodu tohle válečné zranění ale má. Cítím se teď doma jako princezna. Všichni mě opečovávají a snaží se mi donést, co mi na očích vidí ❤️.

Miluju je!

Jak dopadl závod, mě samozřejmě mrzí, ale je fakt, že můžu být ráda, že jsem vůbec doběhla. Prostě mi to tentokrát nebylo přáno. Běžečtí bohové mi to dali jasně najevo. Tak třeba příští rok. Teď mě čeká minimálně 14denní pauza od čehokoli, co jen vzdáleně představuje sport 😪.  Ach jo.

Fotky jsou buď vlastní, nebo vypůjčené z fotogalerií rajče.net, pokud by měl kdokoli problém s tím, že se na nich našel, a nechce zde být prezentován, nechť se ozve a já fotku stáhnu.

Jaké z toho plyne poučení?

Nikdy se netěšte na nic, na co se těšíte!

Pak to takhle dopadá.

A taky se nikdy nevzdávejte a bojujte až do konce!