Je sobota, 27.05.2017, a s ní další ligový závod. Tentokrát Hlučínský půlmaraton. No… půlmaraton. Celý závod měří 22,2 km, takže je to půlmaraton s jedním bonusovým kilometrem navíc. Když jsem se rozhodla, že si tenhle závod zaběhnu a zjistila, že se jedná o rovinatý závod, tak jsem si dala závazek, že to tentokrát bude konečně pod ty proklaté dvě hodiny. To by znamenalo běžet tempem 5:34 min/km. Když jsem na to tak koukala, tak jsem si říkala, že s Jančou během tréninku běháme i rychleji. A tak jsem si řekla, proč nedat pod dvě hodiny celý závod . Tempo 5:24. Csss. V pohodě .

V pátek, den před závodem, nastalo typické dilema. V čem poběžím? Hlásí teplo. To bude chtít tílko/triko a kraťasy. Po hodinovém převlékání a hledání ideální kombinace (požadavky: kraťasy, které se mi nevyhrnou až ke krku, tílko, které nezdůrazní můj špekáč a musí to ladit ) bylo vybráno. No, co myslíte? Ráno jsem to stejně změnila . V deset večer jsem se posilnila citrónovou fidorkou🍫 a o půlnoci jsem se šla na ten svůj velký den vyspat. 

Nestíhám, nestačím

Budík nastaven na 6:00 naši kluci nerespektují, takže jsem s nimi vstávala už před půl 6. Aspoň jsem mohla v klidu posnídat svoji typickou předzávodní vánočku s máslem. Po hektickém balení a chystání jsme pouze s desetiminutovým zpožděním na cestě (ostatně jako obvykle v den závodu). K registraci jsem se naštěstí dostala včas.  To mi ale bylo plat prtný. Fronta k mé distanci se táhla dobrých 15 metrů. Ano, kdybych přijela o chlup dřív, nestála bych na jejím konci, ale příště by bylo fajn, kdyby pořadatelé upřednostnili předem registrované. Trable s registrací posunuly náš start, ale těch pár minut navíc nikoho nezabilo. Překvapivě jsem nebyla ani nervózní. Bylo mi jasné, že při tom množství přihlášených nemám šanci na nějaké umístění, takže mým úkolem bylo držet si tempo lehce pod 5:24.

Startujeme 

Těsně před startem

Po výstřelu se snažím neztratit zbytečné vteřiny, ale souboj loktů není moje silná stránka. Nakonec jsem se vymotala z davu, našla si své místo a hlídajíc tempo (abych zase nepřepálila start) jsem následovala barevného hada z běžců. Přeběhli jsme most a vydali se úzkou pěšinou. Nohy běžely lehce, první kilometr (5:05) utekl jako nic. Vždy když se cesta rozšířila, předběhla jsem nějaké mužského protivníka/spolubojovníka. Šlo to dobře, doufala jsem, že mi to vydrží. Za chvíli jsme byli v Jilešovicích. Cyklista, který zastavil, aby se na nás podíval, mi nasadil brouka do hlavy, když řekl: „Konečně nějaká ženská.“ Tím myslel samozřejmě mě. Věděla jsem, že je přede mnou minimálně jedna běžkyně, kterou znám od vidění ze závodů, ale pak už jsem vůbec netušila, jaké je složení běžců přede mnou.  Nechala jsem to být.

Na konci 4. kilometru nás čekala první občerstvovačka. Tady mladí dobrovolníci zřejmě trošku podcenili přípravu a nestíhali, ale stane se. Začala jsem vodou. Žaludek se na ni moc netvářil, takže jsem věděla, že příště to chce něco jiného. Z polní cesty jsme se dostali do příjemného stínu nějaké aleje (v té rychlosti jsem druh stromů nestihal zaznamenat ). Tempo jsem pořád držela kolem 5:16, takže pohodička. 

Zvesela Kolem Nezmara

Z aleje jsme vyběhli na silnici, kde si nás sympatičtí policisté odškrtli podle startovních čísel a po mírném stoupání jsme se vydali k rybníku Nezmar. Nikdy jsem tu nebyla, takže jsem se kochala místními výhledy i kuňkajícími žábami. Nejdřív nás ale čekala další občerstvovačka. Tentokrát jsem sáhla po banánu a ionťáku. Dobře jsem udělala, jen jsem si při pití šplouchla ionťák do oka a to nebylo moc příjemné :-D. Během obíhání rybníku jsem předběhla několik běžců, čímž jsem si zvýšila sebevědomí a zlepšila tempíčko. Trochu jsem se lekla, když jsem málem šlápla na rybu, která se jen tak válela na trase, jako by se nechumelilo. Ke konci kolečka kolem Nezmaru jsem cítila, že bych měla spočnout, abych se předčasně neuhnala (cca 10.-11. km), takže tempo kleslo k 5:25(!). Obkroužili jsme Nezmar a dostali se opět ke stejnému stolu s občerstvením. Banán a voda a běžíme dál.

Zahodila jsem kelímek, začala přemýšlet, kudy mám běžet teď? Zrychlila jsem, abych viděla na běžce přede mnou a mohla se ho držet. Vraceli jsme se kolem usměvavých pánů policistů zpět na cestu přes onu neidentifikovanou alej. Nebyla jsem si jistá, že běžíme dobře, jelikož jsem na trasu závodu koukala už dávno před závodem. Po chvíli se proti nám objevili jiní běžci. Podle čísel bylo jasné, že se jedná o maratonce, kteří startovali cca 10 minut před námi. Všichni vypadali svěže a já jim v duchu skládala poklonu. První z nich (nakonec celkový vítěz) nás dokonce ještě zvládl hlasitě povzbuzovat. Já se zmohla jen na rozdávání úsměvů a jedno opětované mávnutí rukou.

Když jsme se vymotali z aleje, běžela jsem kolem mladého běžce, kterému se pravděpodobně z toho tepla zamotala hlava. Hodní kolemjdoucí se ho naštěstí ujali a postarali se o něj. A já se mohla vydat zase na polní cestu. Předběhla mě skupinka 3-4 běžců, které jsem na začátku předbíhala já. Aspoň mě potáhnou, řekla jsem si. A fakt, že jo. Doběhli jsme zpět k „první“ občerstvovačce (14. km), kde bylo tentokrát vše pěkně připravené. Brala jsem zase jen vodu a běžela dál, abych neztrácela čas.

Proběhli jsme pod Jilešovicemi a začali se vracet zpět ke Štěrkovně, jen po druhém břehu. V tom mě předběhl kolega bez startovního čísla, který patřil k oné běžkyni přede mnou (také se staral o kolabujícího mladíka). Když byl na mé úrovni, povzbudil mě slovy: „Dobrá práce.“ A mně zase začal vrtat červík, kolik že je těch žen vlastně přede mnou. Vůbec jsem netušila, nebylo kde si to ověřit. Ale dodalo mi to energii, takže jsem zase vytáhla tempo k 5:14 a předběhla postupně pár mužů. Zároveň jsem se snažila držet „červeného trička“ přede mnou.

Trasa zavodu

Tak kde je ten cíl?

Cítila jsem, jak se začíná ozývat podprdelní sval na levé noze. A síly už začaly také pomaličku vyprchávat. Ale osvítilo mě a vzpomněla jsem si na chi-running. Lehce jsem se tedy překlonila, aby mohla zapůsobit gravitace a světe div se, to fungovalo a já dokázala lehce zrychlit. A tak se povedlo, že jsem předběhla i „červené tričko“. Už jsem viděla cestu, po které jsme krátce po startu vybíhali k řece a slyšela hlas pořadatelky, jak v cíli vítá rychlejší běžce. Už to vypadalo, že to budu mít brzy za sebou. Než jsem zjistila, že neběžíme rovnou do cíle, ale budeme ještě muset oběhnout CELOU Štěrkovnu. Poslední občerstvovačka mě moc nepovzbudila, ale věděla jsem, že zatím držím průměrné tempo kolem 5:16, takže lehce nad plán (YES). Cesta kolem Štěrkovny byla nekonečná a „červené tričko“ mi stále dýchalo na krk. MInula jsem prvního běžce-chodce a dostala se za dva jiné běžce.

Co teď? Kousla jsem se a když se cesta rozšířila, tak jsem je jednoho po druhém dala. Cítila jsem, že se mnou je předbíhá i pan „červené tričko“. Za chvíli jsme spolu předběhli dalšího a dalšího běžce. Ale průměrné tempo těchto táhnoucích se kilometrů dosahovalo hodnot kolem 5:30(!). Nohy tuhly, stín začal mizet a slunce bylo neúprosné. 20. km a my se KONEČNĚ dostali k nejvzdálenějšímu bodu Štěrkovny a začali se pomalu vracet k místu startu. Ještě dva kilometry, to dáš! Stehno už jsem cítila hodně a tajně doufala, že mě podrží až do cíle. Na řadu přišly nepříjemné panely a pan „červené tričko“ se dostal přede mě. V tu chvíli už jsem s ním nesoupeřila. Táhl mě. Kličkovala jsem za ním ze stínu do stínu a modlila se, ať už jsme v cíli. Pořád jsem v hlavě počítala, kolik mi zbývá času do dvou hodin. V tom vedru a vyčerpání mi to už moc nemyslelo :-D. Kilometr a půl před cílem zbývalo přesně 10 minut. A pak… Půlmaraton a na hodinkách svítí čas 1 hodina a 52 minut (YES! YES! YES!) Na chvíli se mi vrátila energie a já se opět dostala před něj, ale opravdu jen na chvíli (běžela jsem asi dost nesystematicky :-D). Za chvíli už jsme probíhali vstupní branou zpět do areálu Štěrkovny.

Velký dík panu Janu K. v červeném tričku

V dálce už jsem cítila „vítězný oblouk“ a v tu chvíli jsem zpomalila. Periferně jsem zahlédla, jak se „červené tričko“ ohlíží a pak na mě ten hodný muž křikl: „Pojď, už jen kousek!“ V tu chvíli jsem mu byla neskonale vděčná, protože mě to neskutečně nakoplo a já opravdu zase zrychlila. On, hnaný vidinou cíle, běžel jak mohl, ale přesto se na mě nevykašlal, pořád se otáčel a hlídal, jestli se neflákám a povzbuzoval mě, ať zrychlím a nevzdávám to. Proběhli jsme kolem jeho rodinky, pokořili 22. kilometr a v ampliónu jsem zaslechla, jak pořadatelka Gabka hlásí, že TA žena přede mnou je první ženou v cíli!!! Cože??? 

Hnaná „červeným tričkem“ běžícím vedle mě, manželem a syny jásajícími vedle tratě a vědomím, že budu DRUHÁ žena v cíli jsem sebrala poslední zbytky sil a posledních pár metrů do cíle jsem „sprintovala“.   Co mě dostalo nejvíc bylo, že pan „červené tričko“ mě nechal proběhnout cílem jako první. Prostě PAN GENTLEMAN!

Dostala jsem medaili, zastavila hodinky  (1:57:54 – YES! YES! YES! YES!) a hledala ztracený dech. A taky svého vodiče, abych mu poděkovala. Bez něj bych se na trati trápila ještě dalších pár desítek vteřin. Vyčerpaně jsme si plácli a já byla nejšťastnější na světě! A nejžíznivější. Zoufale jsem chodila dokola a s hlavou ještě někde vysoko v běžeckém nebi hledala vodu. V tom mi sympatický mladík podává kelímek plný průzračné vody. Vrhám se na něj (na ten kelímek ) a pak i na staršího synka, který, vyzdobený namalovanými vousy, běží mamince naproti. Nakonec se ukázalo, že neběžel za mnou, ale pro vodu, kterou jsem držela v ruce .   Nevděčník jeden .  Za ním už se ke mně proplétali i můj milovaný muž a mladší syn. Padla jsem jim do náručí a sdílela s nimi své štěstí. Bez nich bych nic z toho neměla .

Když jsem si zchladila nohy ve „štěrkáči“, dodala potřebné vitamíny a minerály (čti vypila pivo) a a snědla párek, šli jsme se podívat do stanu s výsledky. Zajímal mě čas a tak. Když v tom mi manžel ukazuje, že jsem první v mé kategorii . Nemohla jsem tomu uvěřit . To byl prostě sen!

Další splněný sen! A právě proto se vyplatí čas od času zvednout zadek z pohodlného gauče, zahodit čokoládu a obout „běhničky„.

Když běh miluješ, není co řešit!

A jaké běžecké sny máte vy? Daří se vám je plnit?