#praguemarathon – můj splněný sen

od | Kvě 12, 2019 | Závodím | Žádné komentáře

Neděle. 5 května 2019. Staroměstské náměstí, Praha. 9:00.  Vzduch protínají první tóny Smetanovy Vltavy a dav závodníků se začíná pomalu posouvat vpřed. Naposledy mávám manželovi a nechám se unášet desetitisícihlavým davem směrem ke startovní čáře. Klepe se mi brada. Chce se mi brečet. Je to tady! Můj první maraton…

Zmatkář jako vždy

Mé maratonské dobrodružství začalo už v sobotu ráno. Po krátkém výběhu jsme se museli sbalit, odvézt kluky k manželovým rodičům a před polednem dojet do Olomouce na vlak. Jelikož na neděli (den maratonu) hlásili všelijaké počasí, měla jsem v plánu přihodit ke sbaleným kraťasům ještě dlouhé běžecké kalhoty.

Výstaviště Holešovice

A jsme tu!

Sbaleno a jedem. Vyhazujeme kluky u tchýňky, polykáme kafe a bábovku a frčíme směr Olomouc. Cesta do Prahy utekla jako voda 😴 a my už se řítíme směr Výstaviště na Marathon Expo 2019. Už od vlaku mi ale něco vrtá hlavou. Sbalila jsem si do kufru ty dlouhé běžecké kalhoty? Svou obavu jsem se po hodině uvažování odvážila vyslovit nahlas a dočkala jsem se manželových protočených očí. Už mě zná. Venku začalo poprchávat, tak jsme se rychle schovali dovnitř a já šla hned do ústraní prohrabat kufr. Paráda. Kalhoty nemám 🙄. Mám jediné štěstí, že je tu spousta stánků se sportovním oblečením. Nejdřív ale pro startovní ČÍSLO! Už se ho nemůžu dočkat.

Maratonská zeď slávy

Maratonská zeď slávy

Mám ho! Teď ještě vyfotit své jméno na tabuli a podepsat se na „maratonskou zeď slávy“ 😊. Prostě takové ty typické předzávodní povinnosti běžců😄. Když jsme dorazili ke zdi, spadla mi brada. Byla totiž kompletně celá popsaná. Marně jsem hledala místečko, kam bych mohla vmáčknout své jméno s vysněným časem. V tom manžel zavelel, že si mu mám sednout na ramena a podepsat se k vrchnímu okraji zdi, kde bylo ještě jakž takž místo. Samozřejmě jsem to zavrhla, s tím, že se strhne, ale on trval na svém. No, jak chceš 😄. Nemám ráda výšky, takže když se se mnou ten skoro dvoumetrový týpek stavěl, měla jsem celkem bobky. Přišlo mi, že se převažuju moc dopředu, tak jsem se radši zapřela o zeď. Rychle jsem se zvěčnila (kousíček od Jirky Homoláče 😍) a šup dolů. Když se manžel narovnal, netvářil se zrovna šťastně. Hnul si krkem 😄 (během té mé záchranné akce, když jsem se před pádem jistila zdí). Stejně ho miluju 😄. Každopádně pánové z prodejního stánku za námi vypadali dost pobaveně. 

To znamená, že asi fakt musím zítra běžet!

To znamená, že asi fakt musím zítra běžet!

Zbytek dne zkrátím. Manžílek mi jako maratonskou podporu koupil dlouhé kompresní legíny od CEPu ❤ (na cenu se radši neptejte 😳). Ano, bude to risk běžet maraton v nevyzkoušených legínách (kdyby to udělal kdokoli jiný, ťukala bych si na čelo), ale mám na vybranou? Hlásí 4 °C a do toho v kraťasech fakt nejdu. Naštěstí jsou ty legíny maximálně pohodlné. Skoro jako druhá kůže. Fakt. Ještě aby ne, za ty prachy 😄!

Cestou z Výstaviště do Modřan, kde jsme měli domluvený nocleh u švagra, mi došla ještě jedna věc. Nevím o tom, že bych si balila běžecké ponožky. Ponožky, které jsem tak pečlivě vybírala, aby dokonale seděly, neměly vystouplé švy a nikde neškrtily nebo nepřekážely. Pane bože! To se může fakt stát jenom mně! Věděla jsem, že ostatní sbalené ponožky určitě nejsou vhodné na maratonské použití, takže mi nezbývalo nic jiného, než v Modřanech, deset minut před zavíračkou, navštívit Kik a koupit si zde nejméně nevyhovující ponožky 😄. A můžu se jen modlit, aby mi z nich po maratonu neslezly nehty 😄. Pevně doufám, že je to poslední zádrhel v mé předmaratonské přípravě. Teď už mi chybí jen zaspat a nestihnout start. A věřte, že ani to není v mém případě nemožné 😄. Ach jo.

Den D

5️⃣:5️⃣5️⃣

Bez Edgara ani ránu

Bez Edgara ani ránu

Zvoník budí. Budík zvoní. Ani nemám chuť ho posunout, jak to dělám obvykle, a hned vyskakuju z postele. Nervozita prostoupila mé myšlenky, hrudník i žaludek. Už je to tady. Dneska se to stane. Nebo taky ne. To je zatím ve hvězdách. Nejdřív koupelna. Namalovat se (když už nevyhraju, tak ať mi to aspoň trochu sluší 😄), učesat a vykonat další ranní rituály. Povedlo se, to je dobré znamení 😄.

Měla bych se najíst, ale žaludek mám stažený. Naštěstí šikovná neteřinka (13 let!) upekla dokonalé brownies a tomu jsem prostě nemohla odolat. Cpu do sebe dva kousky. Sladká snídaně je u mě před závodem povinnost. Namíchat Edgara na později. A skočit do maratonského úboru. Nechtěla jsem už nic podcenit, tak jsem si ho připravila už večer. Po dlouhém zvažování jsem nakonec zvolila funkční triko s dlouhým rukávem, na něj MARATONmamské triko s krátkým rukávem a nové dlouhé legínky. A… ponožky z Kiku 😄.

Hoka One One Clifton 5

Hoka One One Clifton 5

 

7️⃣:0️⃣0️⃣

Obouvám maratonské obutí – úžasně měkoučké botičky Hoka One One Clifton 5 – a mizíme na vlak. Vystupujeme na Hlavním nádraží, kde v úschovně necháváme kufr. Potom se vydáváme metrem ke Staroměstskému náměstí. A tady to začalo. V metru se postupně začal objevovat jeden barevný batůžek s nápisem „All runners are beautiful“ za druhým. Někteří už měli na svých dresech dokonce připnuté startovní číslo. Ve vagónu byla cítit úžasná běžecká atmosféra. Znáte to, takové to napětí z očekávání a těšivost. Neběžci to podle mě necítí, ale mi srdcaři ano.

Stojíme s manželem kousek od dvěří a jeden starší běžec s číslem na břiše se mě ptá, jestli si chci sednout. S díky odmítám, že za chvíli vystupujeme, a on mi opáčí: stejně bych vás nepustil. 😄 Smějeme se nahlas a myslím, že se všemi běžci okolo cítíme zvláštní sounáležitost. Za chvíli se společně vydáme na dlouhou štreku, na jejímž konci nás čeká stejný cíl. MARATON.

Připravena na všechno

Připravena na všechno

Nejlepší bylo, když jsme na Staroměstské vystoupili z metra. To se všechny ty batůžky vyrojily najednou a hromadně se draly na eskalátory. Musela jsem se zase smát a nervozita trochu opadla. Tenhle pohled se mi naskytl už před rokem, když jsme s Janičkou mířily na #halfprague. Po osmé hodině ranní vystupujeme na denní světlo a blížíme se ke staromáku. Když zahlédnu zázemí závodu, startovní/cílový oblouk, časomíru a mraky běžců, všechny obavy jsou rázem pryč. Začínám se regulérně těšit.  Zanedlouho potkávám pár známých tváří a s některými z vás jsem se konečně poznávám osobně 😊. To mě vždycky nabije pozitivní energií. Jdeme omrknout startovní koridory a manžel mi znova ukazuje na mapě, kde na mě bude na trati čekat.

ČTĚTE TAKÉ:  Jaký byl můj běžecký rok 2017? Rozmanitý, úspěšný, ale mnohdy i vrtkavý

O půl deváté začínám popíjet Edgar Power Drink, vyzkoušela jsem si ToiToiku, dokud fronty na ně byly kraťoučké. Zahřát, protáhnout, doplnit tekutiny a pomalu se přemístit do svého sektoru. Ještě jednou jsem si odskakuju, objímám manžela, který mě znovu úžasně povzbuzuje, pak nešikovně přeskakuju zábrany a zařazuju se mezi dalších 10 599 běžců. Taky to cítíte? Ty natěšené běžecké vibrace, nedočkavost a chuť vyrazit a dokázat cokoli na světě. Ještě jedno foto a jdeme na to.

3, 2, 1, start

3, 2, 1, start

 

MARATONmama běží svůj první MARATON

9️⃣:0️⃣0️⃣

Vzduch protínají první tóny Smetanovy Vltavy a dav závodníků se začíná pomalu posouvat vpřed. Naposledy mávám manželovi a nechám se unášet desetitisícihlavým davem směrem ke startovní čáře. Klepe se mi brada. Chce se mi brečet. Je to tady! Strach už mě opustil, už se jenom těším.

Utírám slzu a pomaličku se rozbíhám. Na startovní čáru se dostávám skoro 6 minut po deváté. Zapínám hodinky, jde se na to. Fanoušci povzbuzují jako o život a já s bezpečným odstupem následuji vodiče na 3:45. Neplánuju se ho držet dlouho. Bude mi stačit, když mě nepředběhne vodič na 4:00. Myslím na to, abych nepřepálila začátek. A docela se mi to daří. Těším se, až na trati potkám manžela a rodinku (mamku, bráchu a nevl. otce).

 

1. km

Po překonání Čechova mostu se blížíme k ceduli 1. km a spousta mužů zabíhá do křoví vedle trati, aby si ulevili 😄. Kdyby tam byl jeden dva, tak neřeknu, ale v jednu chvíli se jich tam seběhlo snad deset a přibíhali další 😄. No jo, před startem bylo u ToiToiek narváno. S úsměvem pokračuju dál. První kilometr byl rychlejší, ale žádný sprint. Postupně to zpomalím na plánované tempo (mezi 5:30 a 5:40).

 

3. km

Za chvíli v dálce vidím Karlův most. Jupí, ani jsem nevěděla, že tudy poběžíme. Mapu jsem před startem moc nestudovala, stejně bych z ní prd vyčetla, když Prahu moc neznám. Kochám se. A užívám si atmosféru. První občerstvovačku vynechávám a běžím dál. Podbíhám Čechův most, zdolávám 4. km a za ním se ozve: „MARATONmamo do tohoooooo!“ Ohlížím se a vidím manžela, jak mě žene vpřed 😄. Miláček. Usmívám se a pokračuju dál. Po 6 km se opět přibližujeme k občerstvovačce. Tentokrát sahám po vodě i ionťáku. Neumím pít za běhu, takže přecházím do chůze. A jedem dál.

Karlův most

Karlův most

 

7. km

Moc děkuji božím fanouškům na sedmém kilometru, kteří byli na balkóně kousek od trati. Na tabuli měli obrovský nápis, že jsme zvládli 7 km a zbývá nám už jen 35 km plus pár dalších hesel a hřmotným křikem nás hnali dál. Byli skvělí! To už se blížíme k Libeňskému mostu. Pamatuju si, jak mi loni na #praguehalf cesta odsud do cíle vůbec neutíkala. Snad to bude tentokrát lepší. Běží se mi dobře, tempo si držím v průměru lehce pod 5:20. Na devátém km opět navštěvuji občerstvovačku a piju vodu.

 

11. km

Další boží okamžik závodu. Stejně jako loni na půlce, pravděpodobně pod Hlávkovým mostem (opravte mě, pokud se pletu 😄), kde trasa vede takovým delším podjezdem/tunelem. Sbíhám do tmy a za chvíli se za mnou ozve „Eeeeee-O“, na to reaguje jiný hlas „Eeee-O“ a po něm už se většina z nás přidává a nadšeně křičí, píská a jinak hlasitě povzbuzuje. I já jsem si zařvala, abych uvolnila emoce. Do očí se mi zase nahrnuly slzy. Byl to krásný okamžik souznění několika desítek lidí, kteří mají společný cíl. Nabilo mě to na dalších pár kilometrů.

 

12. km

Vím, že tady někde by měla stát moje fanouškovská rodinná crew. Vyhlížím je a v tom se ke mně přidává kamarádka a běžecká kolegyňka Maruška (původně měla také běžet, ale zdravotní komplikace z Jarní desítky jí to bohužel nedovolily, tak přijela aspoň povzbudit své kamarády). Chvíli běží se mnou a podporuje mě. Bylo to strašně super.

A vzápětí už vidím manžela se zbytkem rodiny. Užívám jsem si jejich povzbuzování a nabitá novou energií pokračuji s úsměvem dál. Bohužel se zanedlouho naplnily mé nejhorší obavy a já začínám pociťovat nemilé záchvěvy z oblasti spodního břicha. Snažím se na to nemyslet. A jak tak koukám, dostáváme se opět na Staroměstské náměstí. Bohužel neběžíme do cíle, ale kousek vedle na Celetnou, ze které jsme startovali.

 

14. km

Dobře. Nemyslet na podbřišek moc nepomáhá. Ozývá se čím dál víc. Vím, že bychom měli brzy dorazit k další občerstvovačce. A opravdu, kousek před Václavákem sahám po vodě a banánu. Stále váhám, zvažuji pro a proti, ale když vidím, že jsou ToiToiky volné, do jedné z nich zabíhám. Po chvíli slyším, že se zaplnily i ostatní dvě 😄. Jsem ráda, že v tom nejsem sama 😄. Pobyt v kadibudce mi zabral cca minutu. Znovu se dávám do běhu, bez křečí a s lehce odpočinutýma nohama. Vodiči na 3:45 už jsou v nedohlednu, vodiči na 4:00 také (naštěstí pořád za mými zády). Zase se mi běží skvěle a na chvilku zrychuji na tempo kolem 5:10. Přebíháme Jiráskův most a já, poučená z jiných závodů, si dávám pozor na tramvajové koleje. Ty se bohužel stávají osudné jinému běžci, který těsně přede mnou ošklivě padá. Zastavuju, abych se ujistila, že bude v pohodě. Sbírá se ze země a vypadá to, že je OK. Běžím dál. Brzy bych zase měla vidět své bližní. Jak jsem se později dozvěděla, měli jsme se vidět na 16. km, ale nestihli mě tam 😄.

 

18. km

Povzbuzení od rodinky

Povzbuzení od rodinky

Odbíháme dál od Vltavy, v protisměru už nás míjí rychlejší běžci s vodiči na 3:30 (dobře oni). Občerstvovačku na začátku 19. km vynechávám a těším se na obrátku. Je fajn vidět, kolik běžců běží za vámi, rozhodně je to hezčí pohled, než když vidíte, kolik běžců běží před vámi 😄. A je to tu. Už vidím svoji crew! Zase mě hlasitě podporují a nastavují ruce k plácnutí. Nabíjí mě to a s úsměvem běžím dál. Míříme na Rašínovo nábřeží, kolem Podolské nemocnice až ke Žlutým lázním. Lehce zpomaluju (cca na 5:35) a znovu pociťuju nepříjemné náznaky ze spodních partií. Občerstvovačku na 21. km vynechávám a bohužel zjišťuji, že ToiToiky jsou plné. Běžím dál a přesvědčuju sama sebe, že je to v poho. Na 23. km se otáčíme a běžíme zpět. Blížíme se k další občerstvovačce a já váhám, jestli se u ní zdržet. Plno. Ok. Běžím dál. Doufám, že brzy zase potkám rodinku, která by mě nabila.

ČTĚTE TAKÉ:  Silesia kros maraton - masakr v přímém přenosu

 

26. km

Palackého most. A rodinka fandí. Síly už lehce odcházejí, takže jsem moc ráda za tuhle vzpruhu. Za mostem se dostáváme na nekonečnou rovinku (Strakonická), na jejímž konci nás čeká otáčka. Naštěstí se ke mně připojuje neznámý běžec a dáváme se do řeči. Ptá se, kolikátý maraton to pro mě je, oceňuje mé tempo a já zjišťuji, kolikátý maraton běží on. Prý… „nevím jistě, asi 44.“ ufff 😄. Dobře ty. Únava už se pomalu začíná projevovat u mě i u něj. Vzájemně se podporujeme a tvrdím se říct, že i zrychlujeme. I tak začíná mé tempo klesat (kolem 5:35). Obrátka a občerstvovačka na konci 29. km. Zbožně koukám k ToiToikám, jedna je volná, ale nechce se mi opouštět parťáka. To bude ok. Shodujeme se, že jsme z předchozích občerstvovaček už přepití, takže nezastavujeme a blížíme se vstříc 30. km. Jsem lehce unavená, ale šťastná, že už jsem tak daleko. Někde před mostem Legií (31. km) se neznámý běžec odpojuje s tím, že jsem rychlejší než on. Přejeme si vzájemně štěstí a naše cesty se rozchází. Fajn. Běžím dál sama.

32,5. km 

Úsměv na tváři mi znovu vrací moji nejbližší, kteří mě povzbuzují už z dálky. Plácám si s nimi a pokračuji na Mánesův most. Tuším, že mě čeká znovu ta dlouhá štreka k Libeňskému mostu. 33 km. Znovu podbíhám Čechův most a kousek za ním… Zase můj miláček. Jak to stihnul? Běží se mnou a dodává mi šťávu. Říkám mu, že mám křeče do břicha a začínám tuhnout. Znovu mě svými slovy nabíjí a začíná zpomalovat. Křiknu na něj, že ho miluju a jdu se porvat s poslední skorodesítkou. A nejen s ní. Vím, že se blížíme k další občerstvovačce a znovu přichází to dilema. Zastavit, nezastavit. 36. km – sahám po ionťáku a pomeranči a zoufale vyhlížím, jestli tam jsou ToiToiky. Jsou. A jsou volné. Super! Rychle analyzuji situaci – když si tam chvilku spočnu, přestane mě bolet břicho a i nohám se trochu uleví. Rozhodnuto. Tentokrát je to zastávka delší. Hodinky ukazují tempo 8:17 min/km. Ale opravdu se mi běží lépe.

37. km

A jsme zpět u balkónových fanoušků. Pořád nás hlasitě povzbuzují, ale na plakátu mají přeškrtnutou trojku, takže nám hlásí, že zbývá posledních 5 km. Uvědomuju si, že takhle daleko jsem ještě nikdy neběžela. V duchu se pochválím a snažím se nevnímat, že moje lýtka začínají vykazovat symptomy předcházející křečím. Libeňský most podruhé. Tentokrát ho přebíhám o dost pomaleji. Těsně před 38. km mě předbíhá známá postavička. Vláďa. Spolužák ze základky, se kterým jsem se neviděla 20 let! Možná ho znáte pod nickem @vakous. Bohužel nemám sílu zrychlit a doběhnout ho. Osvěžuju se kapkou vody a vydávám se vstříc posledním čtyřem kilometrům. Nohy už mám solidně ztuhlé a snažím se našlapovat tak, abych nevyprovokovala křeče. Tempo posledních kilometrů se pohybuje mezi 5:45 a 6:02. Po 40 km se znovu dostáváme pod Hlávkův most (asi) a znovu se ozývají hlasité projevy spoluběžců. Tentokrát už nemám dost sil, abych si zakřičela s nimi.

41. km

Trochu doufám, že v odbočce na Pařížskou opět objevím své fandy, ale tentokrát nikde nikdo. Každopádně na hodinkách už mi zbývá posledních pár stovek metrů do překonání maratonu! Snažím se přidat, ale moc se mi to nedaří. Nohy mám jak z olova. Ale za chvíli…

Maraton pod 4

Maraton splněn!

Panebože. Je to tam! Můj první maraton. Ale kde je cíl? To už potřetí běžíme Pařížskou a tabule oznamuje 700 m do cíle. Sbírám poslední síly na pořádný finiš (😄ha ha ha). 100 m před cílem zahlédnu v davu povzbuzovatelů svého milovaného. Hlasitě mě žene do cíle. Z posledních sil se seberu a na modrý koberec vbíhám s úsměvem a možná i krapet rychleji. Póza pro cílové fotografy (kteří ale fotí někoho úplně jiného) a….

CÍL

Příjemné setkání s kamarádem z dětství

Příjemné setkání s kamarádem z dětství

Cíl? Už? A co teď? Jdu si pro medaili. Paráda. Mám ji, je krásná, dávám ji pusu. Jsem unavená, ale spokojená. Myslela jsem si, že budu v cíli brečet, pokud tam doběhnu, ale asi na to nemám dost sil. Halím se do termofolie a postupuju dál startovním koridorem na Celetné. Pořád se nedostavuje očekávaný pocit štěstí. Kdo se ale objevil, je Vláďa, dříve zmiňovaný spolužák ze základní školy. I pro něj to byl první maraton, takže se šťastně objímáme a sdílíme své dojmy. Za chvíli za zábranou objevím rodinku, která mě objímá, gratuluje mi a podává čokoládu 😄. Oni vědí, jak mě potěšit! Jen manžel mi tu chybí. Brácha mu volá a za chvíli už ho vidím, jak jde proti nám. Se šampaňským v ruce 😍. Prostě miláček. V jeho očích čtu, že je na mě pyšný. Krásný pocit. 

Je to tam!

Je to tam!

 

A je to!

Je sranda, jak všichni doběhnuvší chodí stejnou kolíbavou chůzí 😄. I bez medaile na krku tak poznáte, kdo si dnes dal 42kilometrovou šichtu. Resp. podle mých hodinek skoro 43kilometrovou. Jsem unavená, bolí mě nohy, ale usmívám se. A mám hlad. Takže maraton zakončujeme v příjemné hospůdce kousek od Jindřišské věže.

Unavená, ale spokojená

Unavená, ale spokojená

Pak už se vydáváme s mým mužem na Hlavní nádraží počkat na náš vlak. Ale je tu ještě jedna nevyřešená záležitost. Šampaňské. Sedíme naproti Costa coffee u sloupu a můj muž mě ukecává, abych ho otevřela. Snažím se ho přesvědčit, že to neumím, ale je neoblomný. Ok. Jdu na to. Prý: „A nech to pořádně bouchnout. Dneska máš co slavit!“ Nerada, ale poslechnu ho. Jenže jak jsme šli z té hospůdky na nádraží, tak jsme ho pěkně naštěrkali a šáňo se začalo drát ven. Chtěla jsem ho zastavit prstem, ale jediné co se mi povedlo, bylo osprchovat nás, naše kufry, ale i partičku mladíků, kteří seděli vedle nás 😄😄😄. To jsem prostě celá já! Aspoň jsem kluky na chvíli odtrhla od displejů 😄.

 

 

 

A jak jste si pražský maraton užili vy? Podělte se o své zážitky. Zajímá vás něco dalšího z mého prvního maratonského snažení? Ptejte se 😉.