Jak jsem se rozhodla ne/běžet pražský maraton

Trénuji na maraton | 2 komentáře(ů)

Život nám neustále klade do cesty různé možnosti, mezi kterými musíme volit. Někdy je rozhodování jednoduché, jindy si ale celé hodiny a dny lámeme hlavu nad tím, jakou cestou se vydat. Nevím, jak vy, ale já mám jako čistokrevná váha velmi často problém se rozhodnout. A teď tomu nebylo jinak…

Startovné na Prague International Marathon jsem jako dárek k 29. narozeninám dostala už koncem loňského léta. Rozhodnutí, že ho poběžím bylo uvážené a velmi dobře promyšlené. Nějaký ten rok už jsem běhala, půlmaraton se stal běžnou součástí tréninků a já se potřebovala posunout někam dál.

Maraton je ideální metou, za kterou může zkušený běžec jít. Prostě jsem měla pocit, že už jsem dozrála do stadia, kdy jsem schopná ho zaběhnout. A tak jsem se rozhodla, že si ho v roce svých 30. narozenin věnuji sama sobě jako dárek, kterým si dokážu, že jsem jako fakt dobrá 😄 (berte to s nadsázkou 😄).

run

Když běh nedělá radost

Konec sezóny = konec formy?

Podzim probíhal ve znamení ligových závodů, kde se mi výjimečně dařilo, brala jsem pár umístění na bedně a celkově jsem se cítila dobře. Je fakt, že jsem si říkala, že by to chtělo nějaké to kilčo dolů (abych ještě trochu zrychlila), ale nijak extra jsem se tím netrápila.

Pak přišel prosinec. Během své běžecké kariéry jsem doposud neznala žádné běžecké zranění. A právě proto jsem si dlouho nechtěla připustit, že mám problém. Jaký? To jsem ještě netušila. Často, když jsem vyběhla, mě začaly bolet holeně. Nejdřív jsem přikládala vinu novým kompreskám. Pak se mi to stávalo i s oběhanými a dokonce i bez nich.

Začala jsem trochu pátrat a internety a běžecké skupiny na FB mi napověděly, že by to mohl být zánět okostice. Fajn, dala jsem si pauzu od běhu, dokonalou reflexní masáž nohou, chiropraktickou masáž celého těla, tejpy, wellness a celkově jsem zvolnila.

botasky

Běžet, nebo neběžet. To je to, oč tu běží.

Nový rok, nový začátek

Když jsem se v lednu zase rozběhla, bylo to ok. Poprvé jsem dala skoro 200 km za měsíc a těšila se na další nabíhání objemů. Ale ejhle. V únoru se mrcha bolest ukázala znovu. Tentokrát na jiném místě holení, jakoby zevnitř nad kotníkem. Doufala jsem, že to je něco jiného a opět dala na týden (i vlivem nachlazení) volno. Navíc jsem už dlouho pociťovala únavu, ze které jsem se nemohla vyhrabat. A to všechno dohromady způsobilo, že mě běh přestával bavit.

ČTĚTE TAKÉ:  #halfprague Moje první pražská půlka

Věděla jsem, že bych měla vyběhnout, ale byla jsem unavená (často i nachlazená) a tušila jsem, že „to“ bude zase bolet. Dostavila se moje první běžecká krize. Hlavě se nechtělo a stávkovalo i tělo. Tréninkový plán se stal nepřítelem a tempo tréninků se málokdy dostalo pod 6:00. Prostě krize na všech frontách. Občas se sice objevila světlá chvilka, ale ta mě z mého rozpoložení nemohla vytrhnout.

Vše se obrátilo po vášnivé diskuzi na jedné nejmenované FB skupině. Někteří z vás ji možná zachytili. Chlapi tam mě neskutečně nakopli (i když chtěli dokázat spíš opak), něco se ve mně zlomilo a já se rozhodla, že to prostě dám. Běh mě zase začal bavit, těšila jsem se na něj a dělala vše pro to, aby nebolel (mastičky, ledování, válcování, protahování, vyřazení náročného TRX). A fungovalo to. Až na tu bolest.

Noha

Bolest ne a ne zmizet

Byl to začarovaný kruh

Kromě okostice mě začaly bolet i svaly lýtek (především m. tibialis anterior). Jednou jsem dokonce sotva došla domů, jak mě bolela celá lýtka. A tehdy jsem začala poprvé reálně uvažovat o tom, že ten květnový maraton nepoběžím.

Jenže to bych nebyla já, kdybych se uměla rozhodnout, že. A tak v podstatě celý březen přemýšlím a spekuluju, co mám dělat. Od někoho jsem slyšela, že to dám, že mám naběháno dost (pozn. nešlo mi o žádný závratný výsledek), jiní byli skeptičtější. Já od loňského srpna tvrdila, že se do cíle dostanu, i kdybych tam měla dolézt po čtyřech. Ortoped mi maraton vyložené nezakázal, ale ani nedoporučil. Strašil, že se ze zánětu okostice může vyklubat únavová zlomenina. Prý mám zvolnit (super rada měsíc a půl před maratonem) a pak se znovu rozběhnout. Ale já byla stále přesvědčená, že to do toho května nějak doklepu a maraton zaběhnu.

Zlom? Možná!

Postupem času jsem se na to začala dívat trochu jinak. Možná mi tělo už od prosince naznačuje, že chce pauzu. Možná jsem ho na podzim prostě odrovnala. Možná ještě nejsem dostatečně zkušený běžec. Možná je problém v mé hlavě. A možná prostě teď není ten správný čas.

ČTĚTE TAKÉ:  Je medaile cennější než samotný zážitek ze závodu?

Co ale vím jistě, je, že v tuto chvíli je pro mě maraton a běh samotný především stres a nepřináší mi benefity, kvůli kterým jsem kdysi běhat začala. Chci se na běh zase těšit a nebát se, že se budu polovinu trasy trápit bolestí. Chci si užít jaro bez toho, aby mě tam strašil termín maratonu.

Dnešní běh jsem si proto stanovila jako rozhodující. Prvních pár metrů bylo fajn, ale ještě jsem nebyla na konci prvního kilometru, když jsem věděla, že je to definitivní.

Nepoběžím.

Ne teď. Možná na podzim v Hradci, možná za rok v Praze, možná někdy jindy, někde jinde. Asi to tak prostě mělo být…

Věřím, že bych se do cíle nějak dostala, ale to není to, co chci. Chci svůj první maraton zaběhnout dobře, chci si užít jeho atmosféru, diváky podél trati, běžce kolem sebe a ten vítězoslavný pocit při proběhnutí cílem. A přesně to letos v květnu zažít nemůžu.

Jak jsem nebezela maraton

Tenisky na hřebík nevěším

Na jednu stranu mě to strašně mrzí, byl to sen, kterým jsem žila třičtvrtě roku. Byl to dárek od mých nejbližších. Byl to cíl, za kterým jsem šla. Na stranu druhou teď cítím velkou úlevu. Spadl ze mě obrovský kámen, který mě tížil.

Tenisky na hřebík nevěším. Budu teď víc poslouchat své tělo. Dám mu prostor pro regeneraci a nabrání sil. Běhat budu podle chuti. Možná třikrát týdně, možná jednou. A možná taky vůbec.

Je mi jasné, že 6. května mi bude smutno a v hlavě mi bude vrtat červíček pochybností (jestli bych to přeci jen neuběhla), ale zdraví je prostě přednější. Takových závodů ještě bude…

 

 

„Někdy Vás osud donutí být statečný…“

                                                                                  Miloš Kopecký

Takže… Kdo má zájem o mé startovné?

Mám ho z první vlny, takže nejlevnější + dámské triko M + 100 Kč přeregistrace. Rytí na medaili, které jsem měla připlacené dávám jako bonus.

Pište do komentářů pod článek, kontaktního formuláře nebo na FB.

MaratonMama bezi

Tak někdy jindy, no…